Spiderman a oběť díků (příběh čtenářky)
O letních prázdninách si pětiletý syn začal stěžovat na bolesti hlavy, což u něj není nijak obvyklé. Dokonce zalezl bez vyzvání do postele a jen tak ležel... Byli jsme rádi, že se z toho vyspal. Jenže odpoledne to začalo znovu a další odpoledne opět. O den později jsme měli jet na sborovou dovolenou, ale hlava ho bolela tak nesnesitelně, že se za ni držel a křičel bolestí. S autem sbaleným na dovolenou jsme si udělali zastávku v nemocnici, kde doktorka řekla to, co nás už také napadlo – podezření na encefalitidu. Nijak ztuhlý nebyl a po podání analgetik v kapačce si z batohu na nemocničním pokoji vybalil kostým Spidermana a skákal šťastně po postelích.
Audio pouze pro předplatitele
Já s mladšími dětmi jsem zatím jela na dovolenou, zatímco Spiderman se s manželem ubytovali v nemocnici. Druhé ráno mu bylo mnohem líp, odběry v pořádku, všechno vypadalo dobře.
Prožívala jsem mezitím všechno možné. Vyrovnávala jsem se s tím, že ač jsem chtěla děti proti encefalitidě nechat naočkovat, pediatrička mi to rozmluvila. Taky jsem si uvědomila, jak je pro mě důležitá manželova systematičnost. Narovnal věci do kufrů nepochybně naprosto logicky, ale já jsem nemohla nic najít, takže přes mou nesmírnou snahu skončilo všechno oblečení na hromadě na posteli, sotva jsem mladším dětem a sobě začala hledat pyžamo nebo aspoň triko na spaní a kartáčky na zuby.
Taky na mě dolehla nejistota, co synovi vlastně je. Je to divné – ráno je zdravý a v náladě, a odpoledne křičí bolestí... Už se to opakovalo čtyři dny v kuse a napadla mě otázka, zda to tak už nebude napořád. V dnešní době existuje řada vzácných nemocí, které má tak málo lidí, že se v nich vlastně nikdo moc nevyzná. A každá z těch vzácných nemocí musela mít prvního pacienta... Je to vlastně hrozná nespravedlnost, že jeden rodič má zdravé děti, a jiný tráví každou minutu v zoufalství u dětské postýlky. Proběhla mi hlavou řada lidí, ať už je znám osobně, nebo z doslechu, kteří s dítětem nejezdí na dovolenou, ale bojují doslova o každý nádech. Pokud je to vůbec možné, prožila jsem hluboký pocit nespravedlnosti za ty, kterých se to týká. Část noci jsem v slzách promodlila za ty, které znám.
Další den manžel volal radostnou zprávu: Jedou za námi. Sice se neví přesně, co synovi je, a pozítří má přijet na kontrolu (přes dvě hodiny cesty), ale jedou! Po cestě hlava zase bolí, ale podle doporučení lékařky dávají panadol, který zabírá.
Kontrola nakonec dopadla dobře, dodatečné výsledky odběrů také. A hlavně, po pár dnech mu bylo úplně dobře.
„Přines Hospodinu oběť díků, plň své sliby Nejvyššímu! Volej mě v den soužení, vytrhnu tě a ty mě budeš oslavovat,“ vybavil se mi verš ze žalmu 50, který jsem se kdysi učila zpaměti. Zatoužila jsem – nedokážu najít vhodnější slovo – přinést Hospodinu oběť díků. Za to, že to nebyla encefalitida ani nic jiného hrozného... Za to, že jsme jako rodina zase spolu a že jako rodina vůbec máme jeden druhého. Ten verš jsem vždycky v minulosti chápala tak, že Bohu jako oběť přinesu své díky. Nikdy jsem si neuvědomila, jak je to podivný výklad – přece když pro mě někdo něco udělá, poděkuju mu z radosti, žádná oběť to není. A neuvěřitelně mě překvapilo, když jsem si uvědomila, že Bohu chci jako oběť přinést peníze. Modlila jsem se za to, komu je mám předat. Do sbírky? Poslat na nějaký projekt? Na misii? A vzpomněla jsem si na kamarádku, která se před pár lety z misie vrátila a příliš jsem s ní nebyla v kontaktu.
„Pošleš mi, prosím, číslo účtu? Ráda bych ti poslala nějaké peníze,“ napsala jsem jí.
„Právě řeším, že se mi stěhuje pryč spolubydlící a s ní část vybavení bytu, které budu muset dokoupit a na které nemám ušetřeno. A to jsem se za to ještě nestihla modlit!“ odpovídá obratem.
A tak jsem se stala odpovědí na modlitbu, která ještě nebyla vyřčena. Hospodin ví, co potřebujeme, dříve, než ho o to poprosíme. Jsem mu vděčná za to, jak se nás v létě zastal, i za to, že moje vděčnost mohla přinést požehnání dál. A těším se, že zase někdy přinesu nějakou speciální a překvapivou oběť díků. Prostě jen tak, z radosti a vděčnosti.
