Špatně spíme, pláčeme, bojujeme... Život v Izraeli po útoku Hamásu
Ve chvíli, kdy usedám k počítači, abych napsala tento článek, cítím tlak na hrudi a začínám plakat. Pláču nad devítiletou holčičkou, která zkolabovala při zvuku sirény a týden nato v nemocnici zemřela. Rozrušuje mě vědomí, že Hamás ještě stále odpaluje rakety. Činí to už od roku 2007, ale téměř nikde se o tom na veřejnosti nemluvilo. Děti, kterým je dnes 16, neznají život jinak, než že musí utíkat do krytů. „Jak je to možné,“ ptala se naše snacha, „že se v Izraeli neustále musí budovat více bunkrů a krytů?“ Jak to, že izraelské děti musí takto žít?
Audio pouze pro předplatitele
I když díky Železné kupoli (mobilní systém protivzdušné obrany – pozn. red.) nemáme vždy oběti na životech, lidé jsou traumatizovaní, děti trpí nočním pomočováním. Představuji si, jak by někdo v Evropě reagoval, kdyby mu po raketovém útoku „jen“ shořelo auto. Mé děti už jsou dospělé, ale vždy musely ve škole útěk do krytů nacvičovat, a dnes jsem zaslechla z amplionu z blízké školy zase instrukce, že se školáci mají vydat do krytu.
V současné situaci muselo kvůli těmto útokům odejít ze svých domovů nebo být evakuováno 250 tisíc Izraelců. Útoky raketami, drony a protitankovými střelami na nás doléhají nejen z Gazy, ale i z Libanonu, ze Sýrie a už i z Jemenu, kde působí šíitská skupina Hútíú. V Judsku a Samaří, jimž se ve sdělovacích prostředcích říká Západní břeh, teroristé střílejí po jedoucích autech. Vím, že tyto obecné zprávy s nikým moc nehýbají. Ale zkuste si třeba představit, že se domů vrací rezervista, tatínek tří dětí. Jeho manželka je už měsíc s dětmi doma ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
