Sklenka (příběh čtenářky)

Ta paní byla ve věku něco k padesáti. Vypadala na svůj věk dobře, hezky oblečená, upravená. Byla blonďatá, rozcuchaná a měla unavené oči.
„A máte asi děti, ne?“ řekla jsem nezávazně, zatímco jsem tiskla její dokumenty k podepsání. Doufala jsem, že ji přivedu na radostnější notu.
„No právě, s těmi jsou ty největší starosti. Vždyť proč myslíte, že tu dneska jsem. Kluk zase ztratil kartu, tak ji musím zablokovat. Věčně se o ně starat. Všechno za ně zařizovat. A s manželem to samý.“

Bylo poznat, že její starosti jsou větší než moje možnost ji jakkoliv potěšit. Pokývala jsem chápavě hlavou.
Unavenýma očima těkala nesoustředěně kolem. Po chvíli jí zvonil mobil.
Když jsem ji po očku sledovala, jak telefonuje, došlo mi, koho mi celou tu dobu připomíná.
Mě.
Mě za patnáct let.
Mě, která jsem už teď tak ustaraná a uštvaná starostmi.
Mě, která přijdu večer domů z práce, pořádně se ani nerozhlédnu kolem sebe, a hned ten nepořádek začnu organizovat, udílet pokyny a rozčilovat se.
Mě, která chci unést na svých zádech všechny starosti, udělat všechny zkoušky ve škole na výbornou a mít vždy hezky uklizeno.
Mě, se kterou někdy nemůžu ani vydržet.
Mě, která jsem rozcuchaná, rozlítaná a mám unavené oči.

…

Večer mi Libor přinesl růže a otevřel láhev vína.
„Co slavíme?“ podivila jsem se.
„Tak. Že se máme. Já tebe a ty mě. A vůbec, je toho tolik, za co máme Bohu být vděční.“
Mluvil mi z duše.
Pozvedla jsem sklenku s jiskřivým červeným.
Ve skle jsem zahlédla svou starší podobu.
Konečně se na mě usmála.