Severní Korea: Bůh jedná za ostnatým drátem

Ester vyprávěla, že když předstoupila před modlu, její strach byl vystřídán hněvem. Lidé hladověli. V dálce ležela na zemi mrtvá těla. Okolí sochy ale bylo bez poskvrnky. Prostranství zdobily stromy a dovezená zeleň. Ve městě nesvítilo elektrické osvětlení, ale modlu osvěcovaly reflektory. „Ve jménu Ježíše, ať je tato modla rozdrcena a zničena,“ modlila se Ester tiše.

Všem lidem shromážděným před sochou úředník přikázal, aby se jí poklonili. Všichni se roboticky uklonili o 90 stupňů a odešli. Nikdo si nevšiml, že Ester se nesklonila. „Modla mě taky neviděla. Ale cítila jsem, jak Bůh buduje mou odvahu.“ K modle byla Ester přivedena pokaždé, když město navštívila. „Těším se, až Ježíš řekne: ,Dobrá práce, moje dcero.‘“

Za péči na mě vytáhli nůž

Ester Čangová na konferenci mluvila o své práci, kdy přinášela pomoc a evangelium národu poznamenanému smrtí a modlářstvím, ale nyní také prozářenému světlem evangelia. Ester nejprve sloužila severokorejským uprchlíkům v Číně. Když byla uvězněna, začala sdílet evangelium se všemi vězni. Každý z nich přišel k Ježíši. Ve vězení měla vidění, ve kterém spatřila „to, na co se dnes dívám“ – a ukázala přitom do místnosti plné lidí různých etnik, ke kterým nyní mluvila. Z vězení byla brzy propuštěna a pokračovala ve své práci. Navzdory překážkám (a jak věří, díky půstu a modlitbám) jí Bůh umožnil vycestovat za prací na ostrov Saipan, který patří Spojeným státům. Zde mohla navštěvovat společenství křesťanů. Postila se a modlila se za svou rodinu, aby dospěla k víře. To se nakonec také stalo.

Když se Čangová vrátila do Číny, viděla strašlivé věci: „Když jsem šla podél řeky, viděla jsem mrtvoly.“ V polovině 90. let do oblasti denně přicházeli severokorejští uprchlíci. Brala je k sobě domů, myla je a krmila. Měli špinavé vlasy plné vší a hmyzu. Na podlahu zvraceli krev. Ženy na sobě neměly spodní prádlo. Starala se o ně a vybírala jim vši z vlasů. Bůh Ester ukázal, že podobně vypadá ona před ním.

Nebylo výjimkou, že po ní uprchlíci s nožem požadovali peníze. Ohrožovali i život jejího syna. Ester volala k Bohu, že to nezvládne. Šla se modlit na vrchol hory a řekla Bohu, že se bude postit, dokud nezemře. To ale Bůh nedopustil, a místo toho ji povolal nejen ke službě uprchlíkům, ale i k tomu, aby šla do Severní Koreje.

Navzdory tomu, jak je v Severní Koreji těžké být křesťanem, církev zde roste.

Čangová řekla, že se cítila jako Jonáš, který utíkal před Božím voláním. Cestou do Severní Koreje šla kolem mnoha mrtvol. Viděla starou ženu, která se krčila u stromu a pak zemřela. V jedné vesnici žil jistý čtyřicetiletý muž, o kterém všichni věděli, že snědl dceru svého souseda.

„Klekla jsem si na vlakové koleje a začala jsem plakat a činit pokání: Bože, zápasila jsem proti tvé vůli o svůj život. Kdybych tě poslouchala, mohla jsem se s těmi lidmi modlit a oni ještě mohli být naživu. Pane, kdybys mi teď vzal život, zachránil bys tyto lidi a tuto zemi?“ líčila Čangová a dodala: „Stále cítím bolest z této modlitby. Zároveň jsem vnímala, jako by Bůh začal mou mysl přelaďovat.“

Když se v Číně starala o severokorejské uprchlíky, nejednou jim řekla: „Já jsem vám prokázala lásku, a vy mi teď vyhrožujete?“ Když se však sama ocitla v Severní Koreji, musela se sama sebe ptát: „Kdybych se narodila v této zemi, byla bych jiná? Nejspíš ne.“ Naučila se tam jíst cokoli, dokonce i trávu, kterou žerou prasata. A jak dodává, její tělo kvůli tomu dodnes nese následky.

Bible pod dekami, na hřbitovech...

Čangová své učedníky vyučovala z Bible při světle petrolejové lampy, pod dekami i na hřbitovech na vrcholcích hor. Mnohokrát ji přivedli před obrovské modly představující severokorejské vůdce a nařizovali jí, aby se jim poklonila, ale ona to v tichosti odmítala. Nakonec ji úředníci zadrželi. Po týdnu, kdy se s nimi dohadovala, jí Bůh řekl, aby je ignorovala a modlila se. Rozhovor s jedním z úředníků popsala takto:
„Co to děláte?“
„Modlím se za vás.“
„Zbláznila jste se?“
„Ne, jsem blázen pro Ježíše.“

Jeden z úředníků se jí tak bál, že nakonec utekl a Bůh ji z místa, kde byla zadržována, vyvedl.

Čangová vzpomínala také na jednoho vládního úředníka, který byl na pokraji smrti. Každý den mu dala šedesát biblických veršů, aby se je naučil nazpaměť. Nakonec se uzdravil. Nevěřícně šel do čínské nemocnice, kde potvrdili, že je zdravý. Úředník uvěřil a následujících pět let cestoval a po celé zemi sdílel evangelium. Nakonec byl uvězněn a zemřel.

„Bůh mi dal příležitost vidět mnoho lidí, jak přicházejí k Bohu,“ uzavřela své vyprávění Čangová. „Navzdory těžkostem, které v Severní Koreji přináší být křesťanem, zde církev roste. Bůh to dělá způsoby, které si mnohdy ani nedokážeme představit.“

Jako příklad zmiňuje Severokorejce, který jí volal, že prasnice, kterou jim dala, porodila pět selat, ale všechna zemřela. „Proč mi to říkáte?“ zeptala se. Prý viděli, jak Bůh vždy odpovídal na její modlitby. A tak se ve jménu Ježíše modlila, aby Bůh selata uzdravil. Za deset dnů jí volali, že všechna selata jsou živá a zdravá.

„Korea není opuštěná ani prokletá země. Je to země probuzení.“ Na závěr svého příspěvku Čangová přítomné vyzvala, aby se k ní připojili v modlitbách za Severní Koreu a za to, aby se svým synem mohla dál sloužit Pánu Ježíši. „Modlíme se za jednotu církve v Severní Koreji. Všichni, které jsem vyučovala, se dál scházejí a pod dekami se modlí.“ V Číně je mnoho severokorejských sirotků a Esteřini sourozenci se o ně starají. Zůstanou tam a budou věrně sloužit Pánu, „ať se děje cokoli“.

překlad Kateřina Coufalová

Aliya Kuykendallová je redaktorkou časopisu The Stream.
Převzato se svolením z www.stream.org, redakčně zkráceno.