Rudolfův majestát: Milník v dějinách náboženské svobody
Žijeme v dobré době. Ústava nám zaručuje svobodu víry a vyznání. To v mnoha zemích dnešního světa zdaleka nemají. Je zajímavé, že už v 17. století bylo v Českém království jedinečné období, kdy svobodu víry a svědomí měly nejen privilegované vrstvy, ale všichni, včetně poddaných. Letos uplynulo 415 let od vydání Rudolfova majestátu, který představuje významný milník v dějinách náboženské svobody a tolerance.
Audio pouze pro předplatitele
Na konci 16. století byla Evropa zmítána náboženskými konflikty a válkami. Představitelé českých nekatolíků usilovali o zrovnoprávnění s vládnoucím katolickým náboženstvím, protože ačkoli protestanté tvořili početní většinu, jejich existence postrádala jakoukoli legitimitu. Na zemském sněmu v roce 1575 předložili společné vyznání víry, tzv. Českou konfesi, ale král Maxmilián II. její schválení přislíbil pouze ústně. Na trůn nastoupil jeho syn Rudolf II. a postupně se dostal pod tlak svého bratra Matyáše, který usiloval o moc. V roce 1608 situace gradovala a Rudolf nutně potřeboval podporu českých protestantů. Proto 9. července 1609 podepsal (nikoli dobrovolně, byl zapřisáhlý katolík) a svou pečetí potvrdil listinu, která uznala Českou konfesi a definovala náboženské soužití v zemi. Rozsáhlou zárukou osobních svobod předběhl svoji dobu.
Rudolfův majestát stanovil, že se katolíci a protestanté navzájem nemají utiskovat, a zaručoval svobodu vyznání, v tehdejší Evropě unikátní. „O tom poroučeti ráčíme, aby pro zachování lásky a svornosti každá strana náboženství své volně provozovala, kněžími svými se řídila a spravovala a jedna strana druhé v jejím náboženství a řádech ... nebránila. ... žádný jak z vyšších svobodných stavů, tak ani města, městečka i také sedlácký lid ... nemá od svého náboženství odtiskován býti a k náboženství strany druhé mocí ani nižádným vymyšleným způsobem přinucován býti.“
Dokument měl zásadní dopad na politickou dynamiku střední Evropy. Na jedné straně posílil postavení protestantských šlechticů a měst, což vedlo k nárůstu jejich politické moci, na druhé straně však byl katolickou církví vnímán jako ohrožení její dominance, což vedlo k dalším konfliktům. Náboženské a politické napětí nakonec vyústilo v pražskou defenestraci v roce 1618, která byla jedním z hlavních spouštěčů třicetileté války.
Po porážce na Bílé hoře Matyášův nástupce Ferdinand II. listinu Majestátu rozřezal a Rudolfovu pečeť spálil. Následující rok byli vybraní účastníci stavovského povstání demonstrativně popraveni a v roce 1627 bylo v Čechách povoleno pouze katolické vyznání (tzv. Obnovené zřízení zemské). Nekatolíci byli postaveni mimo zákon a začala rozsáhlá rekatolizace – nucené obracení na katolickou víru. V českých zemích tehdy převažovali protestanté (asi 70–90 % obyvatel), a tak ze země odešla velká část šlechty a městské inteligence. Trvalo dalších 160 let, než bylo zrušeno pravidlo, že o víře poddaných rozhoduje vrchnost.
