Rodiče na svatbě (poezie)

Seděli v sále. Venku tiše lilo.
Dcerčinu svatbu slavili.
Kdysi též vlastní. Jak to dávno bylo...
Dnes lavice je dělily.

Z pódia zněla vážná, moudrá slova,
hlas těžkých zkušeností života:
Láska, to není jen se zamilovat,
to chce i mnohý uzlík rozmotat,

zlomit hrot pýše, sebecitu svému,
ustoupit, i když stokrát pravdu mám...
Pochopil muž, že říká se to jemu?
Poznala žena vlastní sebeklam?

Až odejdou dnes mladí ze svatby té,
již nastanou jim těžkých zkoušek dni.
Poznaly vrásky během roků vryté,
že je i jejich ten den svatební?