Psychická nemoc: Fyziologická porucha, nebo duchovní problém?

Je krátce po sedmé hodině ranní a já odemykám dveře našeho oddělení. Proti mně jde paní, na hlavě má nataženou šusťákovou nákupní tašku a její ucha si zrovna zavazuje kolem krku. Takový obraz mě probere a přiměje mě k akci: „Paní Kahounová, co to děláte? Proč máte na hlavě tu tašku?“ „To není taška, to je čepice,“ i přes šusťákovinu je slyšet, že se paní Kahounová urazila. „Aha, tak jo, čepice...“ přemýšlím, jak zareagovat, aby se paní nerozzlobila ještě víc. „A nemohla byste si dělat čepici z něčeho bezpečnějšího? Takhle byste se mohla udusit!“ „Tak jo,“ ozve se z tašky, paní stáhne pokrývku hlavy, otočí se na patě a odchází pryč. Za chvilku se vrací s vánočním řetězem položeným na vlasech. Už z dálky hlásí: „Paní doktorko, podívejte, jakou mám krásnou korunku!“ Ulehčeně si oddychnu, korunku pochválím a konečně vejdu do klidu své kanceláře. Když je to korunka na hlavě, a ne kolem krku... co na tom, že paní je přes padesát. Mé ranní rozjímání přeruší vzteklé bušení do automatů s občerstvením, které mám před dveřmi svého útočiště. Chvíli váhám, zda riskovat, vyjít ven a zjistit, co se děje. Netrvá to ale dlouho a bušení se změní v nešťastné pípání tlačítek onoho přístroje, které pomalu nabírá na pravidelnosti a rytmu. Po pár cyklech pípání začne paní Hamáčková do rytmu mačkaných tlačítek skandovat: „Vo-lám zá-chra-ná-ře!“ To už kamennou tvář neudržím, využiji soukromí své kanceláře a dovolím si široký úsměv. Zdá se, že moje pacientky už jsou vzhůru... Zapnu počítač a natáhnu se do křesla. Mám práci psychiatra ráda. A mám ráda svoje pacienty.