Pavel Hošek: Napomínat znamená povzbuzovat

Někdy na druhém stupni základky mě ohromila slova básničky, kterou kdosi napsal sestře do památníku: „Pravý přítel, jenž tě v srdci chová, nezná jenom lichotivá slova. Pravdu ti poví, byť i trpce zněla. Pravdu ti poví, byť i zabolela.“ Četl jsem to stále dokola a myslel na Martina, kamaráda, který jediný mi dokázal říct, když jsem se choval jako idiot: „Pavle, tohle nejsi ty.“ Ostatní se smáli nebo si šeptali mezi sebou. Jen Martinovi jsem stál za to, aby mě vzal stranou a řekl mi, že je něco špatně.

Když jsem začal číst Bibli, překvapilo mě, jak často se tam mluví o napomínání. Proč je tak důležité? Protože dokud jsme k sobě jen zdvořilí a vzájemně si lichotíme, držíme se v bezpečné vzdálenosti a vztahy mezi námi zůstávají na povrchu. Až když mi na někom opravdu záleží, dokážu překonat obavu z odmítnutí a vyslovit nepříjemná slova, která ten druhý nechce slyšet. Ale čím víc je nechce slyšet, tím víc je slyšet potřebuje. Báseň v sestřině památníku to vystihuje: Jen přítel ti řekne pravdu. Nikomu jinému to nestojí za riziko odmítnutí, hněvu a nedorozumění.

Moc se mi líbí, že biblické slovo paraklésis, které překládáme jako napomínání, znamená zároveň povzbuzování. Napomínat podle Bible neznamená někoho seřvat, zdeptat zlými slovy. Znamená to povzbudit k návratu na správnou cestu. Připomenout směr, pozvat k následování Krista. Ukázat na překážku, která stojí v cestě ke zralosti.

Ale proč si mají křesťané navzájem znepříjemňovat život napomínáním? Protože si Bůh přeje, abychom se měnili. Abychom nezůstali nezralí, zakrnělí, nehotoví. Miluje nás nepodmíněně, ale zároveň si nedá pokoj, dokud nebudeme z gruntu proměněni. Mění naše postoje, pěstuje v nás ovoce Ducha svatého, opracovává náš charakter. A potřebuje, abychom aspoň čas od času slyšeli zpětnou vazbu. Proto nás nabádá, abychom se navzájem napomínali a povzbuzovali.

Než jsem se oženil, myslel jsem si, že jsem velkorysý, přívětivý, laskavý. Ale moje manželka má naštěstí dar napomínání. Než naše děti vyrostly do věku, kdy dokážou zformulovat své dojmy, myslel jsem si, že jsem trpělivý a vlídný. Už si to nemyslím. I naše děti mají dar napomínání.

Jsem rád, že mi moji milovaní blízcí dávají najevo, že mám na čem pracovat, že se potřebuju měnit. Bůh používá druhé lidi k tomu, aby opracovával naše povahy. Je to jeden z důvodů, proč existuje církev. Společenství lidí, kteří si navzájem obrušují hrany, kteří se povzbuzují a napomínají, aby se společně měnili k Božímu obrazu.