Pavel Bosman: Krušno na horách (povídka)

Vedle něj se choulil do deky Johann. Těšil se na setkání s rodiči, a zároveň cítil smutek, že opouští prostředí, kde ho nadchlo tolik nového a krásného. „Die helle Sonn leucht jetzt herfür (Dnes tu svítí slunce jasné),“ začali oba zpívat radostí nad nádherou Božího stvoření píseň, kterou Nikolaus Herman nedávno složil. Cestovali spolu z kolébky saské reformace Wittenbergu, kde Johann studoval na proslulé univerzitě. V polovině 16. století hořela v západní Evropě revoluce duchovní obnovy, tentokrát poprvé zcela mimo rámec katolické církve. Byly to časy nadmíru dynamické. Jméno Martina Luthera se ozývalo ze všech koutů, ale nejen jeho. Philipp Melanchthon, Erasmus Rotterdamský, Ulrich Zwingli nebo Jan Kalvín byli jen někteří z mnoha osvícených. Nové impulzy nejen v teologii, ale i v umění, architektuře, lékařství a vědě, to vše se valilo Evropou jako lavina.

Tolik nových věcí aktivovalo zase ty, kteří si změny nepřáli. Buď ze starých způsobů těžili, nebo se nových báli. Nejenže proti protestantům povstala katolická církev, to by se ostatně dalo pochopit, ale sami protestanté se mezi sebou dopouštěli násilí. Hledání jediného správného učení stálo spoustu trápení i krve.

Proč tedy Nikolaus Herman věřil, že žije v nádherné době? Protože člověka nejvíc limituje to, co ho obklopuje. On se právě vracel do Jáchymova, kde učil v latinské škole, jejíž věhlas se šířil daleko za hranice Sudeti montes, jak se v té době Krušným horám někdy říkalo. Zde sloužil jako profesor, skládal písně, hrál v kostele na varhany a psal, což bylo tehdy populární, poezii v latině.

„Bože dobrý! Cos to těm stromům provedl, chlapče?!“

Joachimsthal se před nimi náhle rozevřel jako kniha. Po obou stráních údolí se v několika patrech nad sebou táhly domy jako drahé kameny v náhrdelníku. Uprostřed se jako záložka majestátně tyčil k nebi první luterský kostel v Čechách a vedle něj honosná radnice. Většina měšťanských domů v sobě ukrývala vstup do těžebních štol. Město se rozrůstalo do krásy. Obec bohatla nejen finančně, ale také duchovně. Působil zde Nikolausův přítel a žák Martina Luthera Johannes Mathesius, který okolo sebe soustředil místní, ponejvíce saské horníky pod heslem „S evangeliem vzkvétá údolí“. Renesance a reformace si podaly ruce s moderním průmyslem, nerostným bohatstvím a vzdělaností. Není divu, že se Jáchymov stal vlivným městem a kulturní křižovatkou stejně jako celá oblast Krušnohoří. Bylo to dlouho před Bílou horou, v dobách nadějí a budování. Proto se Nikolaus Herman radoval.

Když do města dojeli, chlapec musel ještě urazit kus cesty do Gfellu. Tam se narodil a stále zde bydleli jeho rodiče. Otec byl již sláb, trápila ho podagra a měl zchromlou ruku. Právě proto se Johann musel ze studií vrátit předčasně. Na zemědělské usedlosti bylo práce nad hlavu. Vděčný a poslušný syn neváhal. Věrný příkladu svatých a apoštolů, především však milostivé dobroty Božího syna a Pána našeho, Jezu Krista, který se za něj obětoval a všech hříchů ho zbaviti ráčil, rozhodl se otci pomoci a vyhovět jeho vůli. Tak ho to učili doma i ve škole.

„Rád tě zase vidím, synu,“ objali se.

A jistě, ještě je tu jeho milovaná matička. Už nese na stůl teplou polévku a chléb. Pláče dojetím ze šťastného setkání. Dřevo v peci praská, povídají si dlouho do noci...

„Objevili jsme tam skutečnou pravdu. Již nebudeme bydlet ve stínu šeré smrti. Dnes daleko lépe známe, co po nás Bůh chce. Sola scriptura, solus Christus, sola fide (Pouze Písmo, pouze Kristus, pouze víra)!“ zaníceně šeptal do noci. „Nezáleží na nás, ale na Kristu, který se smilovává. Jedině Písmem můžeme vše poměřovat. Za to přece stojí bojovat! A horlivost pro Krista mohu prokázat i v hospodářství, na to nemusím být ve Wittenbergu.“

Ráno otec vyřkl své první přání: „Za chvíli už začnou stromy tahat vodu do větví. Potřebují prořezat, než vypučí květy. Já už na to nemám sílu.“

„Rád, tatínku,“ vykročil mládenec do sadu a pustil se do práce přesně tak, jak si otec přál.

Nejprve odřezal všechny suché, poškozené nebo nemocné větve. Pak ucvakal všechny letorosty, které rašily vzhůru. To jsou vlci. Z těch ovoce nebude, jen zahušťují korunu a vysilují strom. Odstranil i všechno, co rostlo směrem do koruny a co nebylo pravidelné. Také dbal na to, aby zbylé větve končily v takzvaných patrech, tedy v určité úrovni. Řezal a ucvakával, jak nejpečlivěji uměl. Už měl hotový třetí strom, když se za ním otec přišel podívat. Spráskl zoufale ruce a zabědoval:

„Bože dobrý! Cos to těm stromům provedl, chlapče?!“

Tu se poprvé Johann vytrhl ze svého zběsilého úsilí.

„Jak to myslíš, otče?“ zpozorněl.

Teď si konečně prohlédl, co po něm zůstává za spoušť. Jeho horlivost byla tak precizní, že stromům nemilosrdně odřezal každou chybičku. S otcem se dívali na tři stromy, které vypadaly jen o trochu lépe než sloupky od plotu.

„Můžeš mi říci, kde mají těm stromům vyrůst jablka, když jsi z nich udělal takovéhle pahýly?“ stýskal si starý muž.

Johann ze sebe soukal omluvu: „Já jsem myslel..., já jsem chtěl...“

„Kdybys ty stromy miloval jako já, tak bys jim to neudělal,“ prohlásil zdrceně otec a odešel situaci rozdýchat do světnice k manželce.

Johann stál s pilou v ruce uprostřed haldy větví. Na rtech mu pohasla píseň, kterou si ještě před chvílí notoval. Byl to další z Nikolausových výtvorů: Ein wahrer Glaube Gotts Zorn stillt (Pravá víra uklidňuje Boží hněv). No jistě, šeptal mu vnitřní hlas, o kterém věděl, že nepramení z jeho moudrosti: Pravá víra je důležitá, ale když máš v ruce pilu, musíš hodně uvažovat, než něco uřízneš.

Často se mu pak pořezané stromy vracely do mysli, když se Krušnými horami proháněly boje za správnou víru, když viděl násilí horlivých bratří, kteří nemilovali ty, které kritizovali. K trojici jedinečností, kterou se ve škole naučil, začal přidávat ještě sola charitas, jedině láska – povznášející, pečující, láska Boží. Škoda, že Johannova prořezávací zkušenost chyběla tolika jiným náboženským horlivcům v různých táborech...