„Pane, ty to asi úplně nechápeš...“
Jednou, ještě když jsem byla na vysoké škole, mě požádali, abych při studiu vzala jednu administrativní funkci. Samozřejmě finančně ohodnocenou stipendiem. Jestli jsem na něco opravdu nešikovná, tak je to administrativa. Extrémně. Jenže přistoupit na tuhle nabídku by znamenalo úzce spolupracovat s člověkem, jehož jsem si velmi vážila a u kterého jsem věděla, že se od něj mám nejen akademicky, ale především lidsky co učit. Ten člověk, ač jsme se potkali v nekřesťanském prostředí, měl s Bohem takový vztah, že strávit s ním pár minut bylo jako dojít po mnoha dnech na poušti k oáze. Moje volba byla tedy jasná: Samo sebou, že to beru.
Audio pouze pro předplatitele
Ale pochopitelně jsem si jako správná křesťanka vzala čas na rozmyšlenou; za takový důležitý, dva roky dlouhý závazek se samozřejmě musím modlit.
Odpověď shůry byla stručná a jasná: Ne.
„Pane Bože,“ oponovala jsem, „ty to asi úplně nechápeš...“ a vysvětlovala jsem a vysvětlovala...
Bylo tehdy po volbách do poslanecké sněmovny a já jsem se rozhodla dát Bohu férovou šanci, aby mi svou odpověď řekl úplně jasně a měřitelně. Měla jsem před sebou dvacetiminutovou cestu autobusem přes město, všude samé billboardy.
„Bože, pokud to vzít nemám, tak ať za celou cestu nevidím ani jeden billboard s fotkou politika.“ Uvědomovala jsem si, že to byla tak trochu vyčůranost, ale zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Celou cestu jsem měla oči na stopkách. Stal se skutečný zázrak – ani jedna fotka politika vedle hlavní silnice. Tak s tím jsem vážně nepočítala, pro takový výsledek jsem neměla žádný záložní plán.
Stal se skutečný zázrak – ani jedna fotka politika vedle hlavní silnice.
Ale místo abych se přitulila k Bohu, jsem to ještě trochu vylepšila: „Pane, jsem kousek od trafiky. Půjdu se tam podívat. Pokud na titulní straně nebude ani jedna fotka politika, dobře, ať je po tvém.“
A doprčic, další zázrak. Ani jedna. No, vlastně, kdo hledá, najde. Jedny noviny měly někde po straně maličkatou karikaturu předsedy jedné ze zvolených stran. Ke své velké ostudě jsem hned nažhavila bezdrátové dráty a mailovala, že nabídku samozřejmě přijímám a těším se na spolupráci.
Potřebuju se naučit být jako dítě. Dva roky v té funkci byly asi největší chyba v mém životě. Ano, něco jsem se díky tomu pochopitelně naučila. Ale o co všechno jsem kvůli tomu přišla, radši nedomýšlet.
Potřebuju se naučit být jako dítě. Už kvůli sobě. Ale taky kvůli Bohu. Nejen kvůli jeho úkolům a plánům pro tuto zem a pro lidi v mém okolí, ale prostě i proto, že bych řekla, že mu to dělá radost.
Náš dvouletý Dáňa dobře ví, že na jednu skříňku v obýváku se neleze. Že by mohl spadnout nebo něco rozbít, a že pokud tam poleze, budeme se zlobit. I tak ale někdy pokušení vyhraje. Zrovna nedávno lezl, lezl, lezl, a bum. Spadl on i to, co bylo na skříňce.
Když já Boha v něčem neposlechnu a natluču si, mám tendenci zalézt někam do koutku a tam si to vyžrat. Neposlechla jsem, tak si zasloužím potrestat se pocitem, jak jsem neposlušná a jak si Boží přijetí nezasloužím. Ale Dáňova okamžitá reakce byla skočit mi kolem krku a pobrečet si na klíně. Žádné dospělé „no jo, říkali jste to, měli jste pravdu, jsem hrozný, zase jsem něco rozbil“.
Když jsem ho viděla, jak si natloukl, nechtěla jsem nic na světě víc než ho přitulit a pofoukat mu to. Co když to má Bůh stejně, a pokud si svou vinou a neposlušností ublížím, je jeho největší touhou prožít moji bolest a zklamání ze sebe spolu se mnou?
