Nevím, proč nejsem uzdravená
S Pánem Bohem jsem se osobně setkala asi před rokem a půl během English Campu. Předtím jsem byla zdravá, sportovala jsem, vše bylo takřka bez problémů. Brzy po mém odevzdání se Kristu se ale objevily zdravotní komplikace…
Přestala mi fungovat štítná žláza, jsem pořád unavená a extrémně zimomřivá, mám velmi často úporné bolesti zad, břicha a kloubů, a v posledních měsících, v maturitním ročníku na gymnáziu, mi propukly obtíže se zažíváním. Prodělala jsem množství nepříjemných vyšetření a lékaři mají podezření na několik nevyléčitelných chorob, např. Crohnovu. Nyní mě čeká operace, mám problémy ve škole s učením i se soustředěním, nemluvě o extrémním vyčerpání. Sportu jsem zcela zanechala.
Vysoká škola víry
Doteď nevím, zda to má souvislost s mým znovuzrozením, ale jasné je, že se již více než rok za své uzdravení denně modlím nejen já, ale i mnoho dalších lidí, a zdánlivě se nic neděje.
Ale Bůh mě učí právě skrze mou vlastní slabost jak fyzickou, tak psychickou, protože často mi to tzv. „leze na mozek“, ztrácím naději a nastupují chmury. Závislost na Bohu vede k bližšímu vztahu s ním, protože s ním mám nejlepší rande a nejvíc se v něm raduji, když jsem na pokraji sil. Navíc to je vysoká škola víry, pokory, naděje, odvahy, vytrvalosti. Bez něho bych třeba těžké gymnázium se všemi testy a zkouškami tak dobře nezvládala.
Dřív jsem „vyšilovala“ kvůli maličkostem, třeba kvůli známkám ve škole – z pětky jsem se sesypala –, nyní beru tlaky okolí s nadhledem, jsem klidnější a povaha se mi vyrovnala a zocelila. Raduji se také z každé maličkosti: z ledových květů na okně, ze slunce, z dlouhého odpočinku…
Přívaly nadpřirozené síly
Nevím, proč ještě nejsem uzdravená, ale kdo poznal Jeho vůli? A tak si jsem jistá, že i nemoc může být k mnohému dobrá. Bůh se v mé slabosti projevuje hlavně přívaly nadpřirozené síly. Dokonce jsem mohla sloužit na English Campu, kde jsem rok předtím uvěřila a kde je to extrémně náročné i pro zdravého služebníka. Bůh mi však zázračně občerstvoval tělo i mysl, i když jsem týden skoro nespala a každý den anglicky tlumočila od sedmi ráno do půlnoci. Pomáhala jsem např. rozhovory nevěřícím mladým, aby se k němu přiblížili, i přes svou vlastní neschopnost a slabost.
Dřív jsem byla hodně uzavřená a nekomunikativní, styděla jsem se, ale zvláště na campu se ze mě stala veselá, společenská a otevřená bytost. Vždy, když jsem zdánlivě na dně (a to je často), mi Pán Bůh dá ujištění, že mě zachrání uprostřed zkoušky a že u něho v nebi mi bude o hodně líp, že tam budu žít šťastně s ním bez bolesti a slz. To je motor, který mi dává víru i v nejtemnější hodině.
