Nepříteli navzdory. Moje zážitky z cesty na Ukrajinu

Základna naší cesty byla v Kostopile (blízko města Rivne), kde se nacházejí dvě farnosti Svazu evangelijních křesťanů baptistů. Obě společenství jsou velmi zaangažována do pomoci bojujícím na východě.

Ukrajina „napreduje“

Jakmile překročíte ukrajinské hranice, uvědomíte si, že náš východní soused „napreduje“ (směřuje k lepšímu). Jezdím na Ukrajinu třicet let a ten posun je obrovský. Za posledních deset let snad nejvíce:

• silnice jsou výrazně lepší, bez „jámy na jámě“, s dobrým značením;
• v městech a dědinách vznikají chodníky, cyklostezky;
• vidíte hřiště, nové parky s nočním osvětlením;
• opravují se staré domy a staví se nové budovy;
• mobilní sítě fungují velmi dobře;
• hromadná doprava už používá výrazně lepší vlaky a autobusy;
• korupce je krocena (např. dopravní pokutu už nemůžete platit hotovostí, ale jen kartou, na celnici je celý proces digitalizován);
• obchody jsou plné zboží, a navíc má Ukrajina stále síť domácího prodeje z domu – zřejmě v přirozené bio kvalitě;
• nemocnice jsou srovnatelné se Slovenskem, záchranná služba se zřejmě ve válce rozvinula;
• systém zdravotnictví už začíná pracovat i bez častých úplatků;
• z církevního pohledu: sbory „evangelijních baptistů“ početně rostou...

Jasně, čím víc jedete na východ a na venkov, tím je chudoba znatelnější. Ale lidé jsou zase odolnější. Dokážou si poradit sami.

O to více mě mrzí a srdečně štve, když vidím, jak do slibného rozvoje zasáhla vnější moc. Ukrajina sténá pod válečným konfliktem a je jí jasné, že si může pomoci především sama. Válka se vznáší nad celou Ukrajinou. Jak se to sténání projevuje?

• Především každodenními útoky Rusů, které míří na cokoliv – od továren, armádních objektů po školy a nemocnice.
• Přibývají mrtví (v každém městě les fotografií zahynulých hrdinů), přibývají ranění bez nohou a rukou, bez duše.
• Mužům se nechce do války, a tak se skrývají doma a vojáci je násilně verbují a chytají na ulicích.
• Čtvrtina Ukrajiny utekla za hranice a už se nevrátí, což vzbuzuje ve společnosti napětí.
• Muži, kteří se vrátí z války, jsou poznamenáni bojem a jsou do značné míry změnění, často nemocni na těle a ještě více na duši. Vojna prostě není kojná.

Proražená pneumatika

Kousek soboty jsme strávili v Užhorodě. Kolem modlitebny baptistů vznikl jakýsi tábor, vypadající jako camp, pro uprchlíky z východu. V buňkách žijí celé rodiny. Začínají se rovněž používat jako ubytování pro rodiny, které navštěvují v nemocnicích zraněné vojáky. Hotely jsou v Užhorodě velmi drahé. Na válce se dá dobře vydělávat… Buňky jsme pomáhali zprostředkovávat z našeho OHP.

Potom už 600 km do Kostopilu. V neděli jsme absolvovali krásné bohoslužby a nabrali humanitární pomoc. V pondělí jsme vyrazili ve složení: dva pastoři Miša a Saša a voják Ivan + my dva. Cestou jsme se zastavili v Kyjevě v nemocnici za zraněným vojákem. Vyprávěl nám zážitky z fronty, z velení, popisoval blbosti základních vojáků. Mluvil a mluvil. Pomodlili jsme se s ním. A zase mluvil dál. Byl rád za společnost. Já jsem ocenil, že prostředí nemocnic jsou srovnatelné se slovenskými ústavy.

Cestou jsme prorazili pneumatiku o silniční ostrůvek. Vůdce výpravy Ivan nemá v autě rezervu, ani zdvihák, ani klíč. Ukrajina... Ale má pusu a rychle organizuje pomoc. Mezi tím u nás zastavilo asi deset aut a nabízelo pomoc. Ukrajina… Problém byl vyřešen za hodinu. Získáváme zdarma pneumatiky. Ukrajina…

Bombardování jako kulisa

Večer jsme dojeli do města Sumy. To je už zcela na východě v blízkosti konfliktu. První, co nás uvítalo, byl výbuch rakety, která našla svůj cíl nedaleko od nás. Rodinný dům. Pastoři tam chtějí hned jet a pomáhat, jsou však usměrněni. Na postiženém místě zasahují vycvičení profesionální záchranáři a na místo výbuchu nikoho nepouští.

Na parkovitě přijíždí různí vojáci. Vděčně si popovídají s námi, civilisty, povyprávějí zážitky z války. Jeden velitel nám vysvětluje, jak to chodí na bojišti. Moc mu jazykově nerozumím. Ukazuje nám vojenskou mapu – tablet s aktualizovanými informacemi o frontě v kapse. Nová doba. Modlíme se s ním.

Jiný voják nevypadá jako voják. Je tichý a jakoby nesmělý. Opravuje pro armádu drony a přístroje. I on je vděčný za setkání s bratřími. Ukazuje nám na fotkách přidělený opuštěný byt, slaboproudou laboratoř. Základní vybavení asi dostanou anebo si přinesl, ale zbytek si musí sehnat. Například 3D tiskárnu dostal od nějakých nadšeneckých dobrovolníků. Klasika ukrajinské války. Základ dostaneš a kvalitnější zbytek výbavy si seženeš. Jo, lidé se tu sbírají i na vojenská auta…

Místní pastor nám přeje dobrou noc. Zde to přání má opravdu smysl. Minulá noc prý byla „veselá“, jak se vyjádřil náš hostitel. Na město padalo mnoho raket a dronů. Spali jsme dobře. Houkání sirén jsem se naučil ignorovat už při dřívějších cestách.

Vytržení z krvavého světa

Jedeme na stabilizační bod do vzdálené dědiny. K cestování používáme zasíťovaný tunel. Jednoduchá obrana proti dronům – zapletou se do sítě a cíl (auto) mezitím odjede dál.

Na stabilizačním bodě se potkáváme s lékaři, sledujeme ošetřování čerstvě zraněných vojáků. O raněné zde pečují dva šikovní doktoři. Jdou s námi na kafe do vedlejší místnosti. Z presovače teče hnědý mok a začíná rozhovor. Na jeho konci nám děkují za návštěvu. Je to pro ně vytržení z krvavého světa. Za osobní setkání jsou vděčnější než za materiální pomoc.

Vracíme se do Sumy. Pastor mi ukazuje vybombardované domy ve městě. Potom stojíme na parkovišti u modlitebny a najednou slyšíme a vidíme dron. Nevíme, kam a na koho letí. Slyšíme ukrajinskou obranu. Dron nakonec zasáhl silnici ve městě. Obyčejné každodenní terorizování obyvatelstva. Na to si sice zvyknete, ale v podstatě nezvyknete.

Navzdory tlaku nepřítele na civilní obyvatelstvo, život pokračuje dál. Voda z kohoutku teče, elektřina vypadává jen občas, obchody otevřené, restaurace, auta na ulici, v parcích děti. Církev pořádá příměstský tábor, děti si hrají na parkovišti u kostela. Sousedi si dokonce stěžují na hluk a volají policii. Chtějí mít klid uprostřed války. Absurdní.

Pod tenkou skořápkou běžného života se skrývá past vedle pasti:

• Nikdy nevíte, kdy na vás cokoliv spadne z nebe a zabije vás to. Nevíte, kdy to spadne na vaši rodinu, přátele, spolupracovníky.
• Nevíte, jakou budoucnost má celé město, když se fronta posouvá každý den o kousek blíže.
• Kulisou noci, ale i dne, je bombardování, které slyšíte a které opravdu není příjemné.
• V mysli máte traumata z bojů o město. Rusové už tu jednou byli, ale město se ubránilo.
• Mnoho příbuzných a přátel zemřelo. Mnozí utekli. Za městy jsou hromadné hroby z nedávné ruské okupace.

Na místech, která známe ze zpráv

Jedeme dál směr Charkov a daleko za něj. Zde je válka viditelnější. Cestou vidíme rozbombardované rodinné domy, budovy, mosty. Rusové se neštítí ničeho. Viděli jsme zničené školy i pravoslavný chrám. Kolem silnice jsou četné bunkry. Ale zároveň obchody a benzinky jsou otevřené, trolejbusy jezdí, stánky s jídlem prosperují hlavně díky hladovým vojákům.

Zastavujeme v poměrně ubohém domku a večeříme u ušlechtilého baptisty, který pomáhá, kde je potřeba. Například v době, kdy město opustili Rusové, zůstalo v ulicích mnoho mrtvol. On se svým synem vstal a sbíral skelety nepřítele a pohřbíval je. Někdo tuto temnou práci s těly temné armády musel udělat.

Projíždíme místy, které známe ze zpráv: Izjum, Kramatorsk. Spíme uprostřed sídliště v Družkivce. Sídliště je temné, bez světel. Ani v oknech domů se moc nesvítí. Mám otevřené okno. Celou noc slyším vzdálené výbuchy a střelbu. Nejsem daleko od ruských kleští, kterými se snaží uchvátit další území svobodného státu. Lidí tu žije citelně méně.

Ráno opět projíždíme zasíťovaným tunelem do nedaleké dědiny, která je jakousi křižovatkou cest vojáků. Je tu otevřený „magazín“, šašlikárna (šašlík je pokrm z grilovaného masa – pozn. red.), polní kavárna, hamburgerárna... I zde se setkáváme s vojáky, přáteli a bratry v Kristu. Povídáme si, modlíme se s nimi. Jednoho objímám a děkuji mu, že bojuje za nás.

Cestou vidím v polích velké zákopy, s žiletkovými ploty, s betonovými jehlany. Příprava na případný posun fronty. Kéž k tomu nedojde.

Zaskočen obyčejností

Vracíme se zpět. Čeká nás dlouhá cesta až do Kostopilu. Cestou se zastavujeme v charkovském Ekoparku. Je to vlastně jakási mini ZOO. I ta je vybombardovaná. Zvířata se rozutekla či byla zabita. Tygr a lev zůstali. Místo exotických zvířat jsou v ohradách krávy, kozy, slepice nebo prázdno. Přesto sem lidé přicházejí na procházku. Nepoddávají se válce, i když je v dálce slyšet dunění fronty. Nejvíc mě dojal mladý pár, kluk a holka, drželi se za ruce a pomalu zamilovaně procházeli mezi prázdnými klecemi. Vůle žít a láska jsou silnější než válka.

Jel jsem na východ především na exkurzi. Nevěděl jsem, jak si představit válečný konflikt. A byl jsem zaskočen obyčejnou kulisou každodenního života. Viděl jsem pole zoraná snad až k zákopům. Ukrajinská vůle nepoddat se, je nezměrná.

Ukrajinští vojáci, když vidí styl ruského velení, válčení, zabíjení a mučení, jsou sami nejvíce motivováni bránit se zlu. Rusové například přednostně míří na zdravotníky... A nešetří životy ani vlastních vojáků.

Rusové terorizují Ukrajinu svými drony a raketami a je jim opravdu jedno, do čeho se strefí. Když „sebevražednému dronu“ dochází „šťáva“ (baterie), zamíří ho do osobního auta, do kombajnu, do vojenského auta... Drony na města posílají ve dne i v noci. Válka se proměňuje na válku dronů. Jsou různé druhy. Vojáci mluvili i o pozemních dronech, válečných robotech.

Čím končit? Klasickou brněnskou klasikou: „Válka je vůl.“

Ach, kéž je nám Bůh milostiv.

Autor je kazatelem Církve bratrské na Slovensku. Jeho článek původně vyšel na jeho osobním webu Zababův blog. Převzato se svolením.