Misie není jen pro supermany: Zážitky z pobytu v Ugandě
Když mi bylo osm, napsal jsem v rámci domácího úkolu z angličtiny dopis misionáři z Keni, Mešaku Okumuovi. Ze svého skromného kapesného jsem mu tenkrát posílal asi padesát korun ročně. Fascinovala mě jeho služba lidem ve slumech a snil jsem o tom, že se jednou stanu lékařem a pojedu tam léčit lidi. V skrytu duše jsem ale měl pocit, že je to něco příliš velkého a nedosažitelného, co je „jen pro hrdiny“, a tak jsem na to během let pozapomněl...
Audio pouze pro předplatitele
Bůh ale nezapomíná a má skvělou schopnost propojovat naše sny s těmi jeho. Před čtyřmi lety jsem se rozhodl studovat medicínu a Bůh mi pomalu začal znovu připomínat lidi v Africe. V roce 2021 jsem dostal na poslední chvíli možnost vyrazit na krátkodobý lékařsky-misijní výjezd do Ugandy. Během něj jsem se modlil, aby mě Bůh vedl, jestli se mám do Ugandy v budoucnu vrátit, nebo ne. Když jsem pak seděl na letišti před odletem do Čech a díval se na vesnice na nedalekém kopci, vnímal jsem, že tyto vesnice nevidím naposled.
Neuplynul ani půlrok a naskytla se mi možnost se do Ugandy vrátit, tentokrát na dva měsíce. Bůh se postaral o finance. Mimo jiné jsem získal grant od své fakulty, a když jsem se jednoho místního lékaře ptal, kde se dají koupit léky proti malárii, dal mi je zadarmo.
Modlitba jako lékařský výkon
Prvních pět týdnů v Ugandě jsem strávil praxí v křesťanské nemocnici Kiwoko. Když jsem poprvé vjížděl do nemocnice, říkal jsem si, že to tam tak dlouho nevydržím. Místo mi ale rychle přirostlo k srdci, a to hlavně kvůli komunitě, jejíž součástí jsem se stal.
Motto této nemocnice zní „We treat, Jesus heals“, tedy „My léčíme, Ježíš uzdravuje“.
A mnoho lidí z personálu tímto mottem žije: Zdravotní sestry mluví s pacienty během léčby o Kristu, chirurgové se s nimi modlí před operací a každý den začíná hodinovou bohoslužbou v nemocniční kapli. Dokonce v jedné lékařské zprávě pro pacientku s depresí byla uvedena modlitba jako jeden z plánovaných „výkonů“. Celá stáž tak pro mě měla význam nejen po stránce odborné, ale i po té duchovní.
„Váš Bůh je opravdu silný,“ divil se šaman. „Nečekali jsme, že budete mít úspěch.“
Jednu neděli jsme jeli s týmem několika zaměstnanců nemocnice do nedaleké věznice. Kázali jsme tam a zazněla i svědectví dvou bývalých vězňů, nyní členů vězeňské služby. Jeden z nich, Paul, byl v nejhorším vězení v Ugandě, kde spousta vězňů kvůli špatným podmínkám zemře. Tam se obrátil, ale stále měl před sebou doživotní trest. Boží plán byl naštěstí jiný. Zázračně ho z vězení vyvedl a Paul teď chodí po věznicích, zvěstuje evangelium, má manželku a dceru. Na konci naší návštěvy věznice na výzvu k přijetí Ježíše reagovalo asi 45 z 60 vězňů. Docela mi spadla čelist, když jsem je počítal.
Církev: Nemáme kazatele
Zhruba 85 % Uganďanů se hlásí ke křesťanství. Může se tedy zdát, že misionáři v této zemi nejsou potřeba. Nicméně opak je pravdou. S velkou pravděpodobností bylo 75 procent ze zmiňovaných vězňů ještě týden před svým uvězněním v nějakém sboru; podobných „věřících“ je v Ugandě hodně.
Proč tomu tak je? Ptal jsem se místních a dostal jsem jednoduchou odpověď: „Nemáme dobré kazatele.“ Když jdete v Ugandě po ulici, na jednu hospodu připadá asi šest modliteben (v Česku by to bylo naopak). Ale jen v některých z těch šesti modliteben se můžete dozvědět o pravém Bohu. V těch ostatních je to buď příliš formální, nebo příliš soustředěné na charismatický prožitek či uzdravení, nebo je to úplně mimo (hlásá se třeba evangelium prosperity a podobná falešná učení). Známou „modlitbu spasení“ se nejspíš modlil kdejaký Uganďan, ale studium Bible nebo učednickou skupinku jich absolvovalo jen pár.
Sny o ráji na Západě
Poté, co jsem opustil nemocnici, jsem pobýval u jednoho misionáře, který se věnuje lidem ve slumech. Chodit slumem bylo zvláštní – moc jsem toho nechápal. Jediné, co jsem si plně uvědomil, bylo, že nejspíš nikdy nepochopím, jak se chudí lidé cítí, pokud se nestanu jedním z nich. Příběhy lidí, kteří zde žijí, jsou smutné: čtrnáctiletá dívka, která pracuje v lomu s primitivními nástroji, aby doma měli aspoň jednou denně jídlo; šestnáctileté matky s malými kojenci...
Jsou ale i pozitivní příklady. Čtyři dny své cesty jsem strávil u jedné ženy, která Bohu důvěřuje tak, že jsem se nestačil divit. Ze svého nedostatku se začala starat o sirotky, které našla venku, a Bůh ji i s jejími čtyřmi dětmi vyvedl ze slumu. Nyní jsou její děti dospělé, je několikanásobnou babičkou a s pěti sirotky a svými dvěma dcerami bydlí v krásném pronajatém domě. Jak říká Písmo, „Bůh věrnému zachovává věrnost“.
Moje sestra mi vyprávěla, že se o mé cestě zmínila jednomu kamarádovi, který to komentoval slovy, že „ti černoušci v Africe nepracují“ a dodal něco o jejich „lenosti a nižším IQ“. Bývaly doby, kdy bych s takovým názorem souhlasil, ale po návštěvě Ugandy mě takové tvrzení dokáže naštvat. Uganďané jsou hodně pracovití, skoro až workoholicky. Netroufám si posuzovat Středozemí a severní Afriku, kde je kultura jiná, nicméně o Ugandě v souvislosti s leností mluvit nelze. Typický Uganďan totiž brzo ráno vstává, aby nakrmil dobytek, pak dovede děti do školy a celý den pracuje. Večer se nají, postará o rodinu a jde spát. Takto to probíhá od pondělí do soboty, v neděli stráví polovinu dne v církvi, takže jeho volný čas je s trochou nadsázky jen jedno odpoledne týdně. Dovolená nepřipadá v úvahu, většina lidí ji zažila jen během líbánek, a pak když maximálně párkrát ročně navštívila rodinu v jiné části Ugandy.
Nicméně nevědomost není jen na straně „bohatého světa“, potýká se s ní i typický Uganďan. Mnozí z těch, se kterými jsem se setkal, mají relativně dobré zaměstnání (například něco prodávají), ale mají pocit, že lépe by jim bylo někde mimo Ugandu. Snaží se tedy (někdo více, někdo méně) shromáždit prostředky, aby mohli vyrazit do „ráje na Západě“. Jenže nevědí, že najít si práci v Evropě nebo USA není tak snadné a že i výdaje jsou v těchto zemích vyšší. Někteří sice opravdu najdou na Západě lepší bydlo, ale mnozí dopadnou mnohem hůř, než očekávali, nemluvě o tom, že se často stanou oběťmi obchodu s lidmi, převážně v zemích Blízkého východu.
Byl jsem se podívat v jednom charismatickém sboru. Pastor celou dobu prorokoval a mimo jiné říkal něco ve smyslu „vyhlašuji nad vašimi životy víza a pasy“. Nechci rovnou tvrdit, že mu to nepoložil Bůh na srdce, ale myslím si, že Boží vůlí pro tenhle sbor není, aby hromadně vycestovali do ciziny za „lepším životem“, když Bůh miluje i Ugandu.
Avokádo a Dobrá zpráva
Přesto i v Ugandě jsou lidé, kteří se snaží místní situaci zlepšit. Poslední část své cesty jsem bydlel u Johna. Ten se o mě staral jako o vlastního syna a čas s ním byl jako jedno velké kázání. Vyprávěl mnoho příběhů: jak ho Bůh zázračně vedl, zachránil z autonehody nebo potápějící se lodi na nebezpečné řece... Celý Johnův život se točí okolo Kristova evangelia. John pracuje s filmem Ježíš na mezinárodní úrovni, zároveň v Ugandě vede křesťanskou organizaci, která je zaměřena na učednictví a evangelizaci. Podílí se na vyučování nových vedoucích a misionářů.
K tomu všemu ho Bůh před rokem povolal, aby založil farmu v jedné odlehlé vesnici. John tedy koupil pět akrů půdy, dva akry dal místní vdově a na zbylých třech začal pěstovat avokádo. Zaměstnal místní rodinu, aby se mu o pozemek starala, a učí je, jak správně hospodařit. Jedno odpoledne jsme se tam jeli podívat a čistili jsme avokádové stromy. Také zde vybudovali studnu pro celou vesnici. Díky výdělku z farmy John finančně podporuje různé lidi v nouzi. Někdy je to prý boj, ale Bůh je v tom s ním. Dokládá to i výrok šamana z vesnice, který za Johnem přišel a řekl: „Váš Bůh je opravdu silný. Mysleli jsme si, že váš projekt do měsíce padne. Takový úspěch jsme nečekali.“
John plánuje podobnou farmu založit na východě země pod velkou sopkou Mount Elgon. Půda je tam velice úrodná. Lidé v této vesnici jsou ale zaostalejší a nevědí, jak plodiny efektivně pěstovat. John proto plánuje nakoupit pozemky a učit lidi, jak správně farmařit. Vesnice je převážně muslimská a není zde církev, takže to John chce rovnou využít i jako příležitost pro zvěstování evangelia.
S Johnovým kolegou jsem ještě strávil několik dní evangelizací a hledáním lidí pro učednické programy na místní univerzitě Makerere. Mnozí ugandští věřící kromě křesťanské víry praktikují různá animistická náboženství a nejinak je tomu i na univerzitě. Před vchodem do každé budovy je socha v nadživotní velikosti; studenti se k nim před zkouškami modlí. My jsme se naopak modlili proti těm sochám, protože jejich bourání by přineslo velké konflikty a nenávist...
Když se dívám na to, jakým způsobem jsem o své budoucnosti přemýšlel před dvěma roky, zaplaví mě veliká vděčnost. Představoval jsem si všechno možné, ale tohle opravdu ne. Bůh mi odpověděl, když jsem ho prosil, aby mi položil na srdce nějakou konkrétní zemi.
Lékařský titul zatím nemám a nevím, jestli mě Bůh ještě někdy bude chtít mít v Ugandě nebo jinde v zahraničí, ale rozhodně už nyní mohu říct, že se Bůh k mému dětskému snu neskutečně krásně přiznal. A taky už vím, že misie není jen „pro hrdiny“. Zvládne to každý, kdo alespoň trochu důvěřuje Kristu a má touhu mu sloužit.
Autor je členem CB Praha 13.
Pokud byste se chtěli na misii v Ugandě také podílet (třeba modlitbou), můžete autora kontaktovat na e-mailu jonas.chvojka@gmail.com.