„Milujte lidi, i když vás zraňují,“ radí pastor Jeff Manion
Když bylo Jeffovi dvanáct, jeho rodinu zasáhla tragédie, která je navždy poznamenala a rozdělila jejich životy na „před“ a „po“. Rodiče měli automobilovou nehodu, při které zahynula Jeffova matka. Otec zůstal sám s pěti dětmi, počínaje třináctiletým až po dvouměsíčního. Během tří let Jeff zažil jeden pohřeb, jednu svatbu a dvojí stěhování přes celé Spojené státy. Dnes říká, že toto období převratných změn výrazně ovlivnilo jeho život a dalo vyrůst srdci vnímavému vůči lidem, kterým se někdy život obrátí naruby.
Jak vypadaly začátky vašeho působení ve sboru Ada Bible Church v Michiganu? Narazil jste na něco, co vás překvapilo?
Je to oblast, ve které žije kolem půl milionu lidí, takže je zde velký potenciál pro růst. Ze začátku se nás scházelo kolem pětadvaceti, postupem času jsme se rozrostli na sto členů. Naše společenství prožilo jakýsi začátek, který se zdařil až na potřetí. Měli jsme v plánu vybudovat pro rostoucí společenství sborovou budovu, ale plány jsme museli v průběhu tří let třikrát odložit. Během té doby někteří lidé odešli a počet našich členů klesl na padesát.
Proč lidé začali společenství opouštět?
Jednak se nám nedařilo rychle sehnat peníze potřebné pro tento projekt a také jsme měli nějaké komplikace se sháněním pozemku pro vybudování sborové budovy i s přípravou projektu. Takže postupně docházelo k jednomu odkladu za druhým. Uvědomil jsem si, že z určitého pohledu bylo dobře, že se to dělo vždy rok po roce. Byl jsem tehdy poměrně mladý, a kdybych věděl, že to čekání bude trvat tři roky, neměl bych pro to dost trpělivosti.
Grand Rapids je město nabízející velký výběr aktivních společenství. Lidé postupně ztráceli víru, že se náš sbor někdy odlepí od země. Jakmile někteří začali odcházet, vystavovalo to tlaku ty, kteří zůstali. A tíha dát dohromady potřebné finance doléhala na stále menší počet lidí. Tím nechci nějak obviňovat ty, kdo odešli, nemám jim to za zlé, jen se snažím vysvětlit, v jaké situaci jsme se nacházeli. Bylo to náročné období, kdy jedno zklamání následovalo za druhým. A někteří lidé chtěli být součástí „vítězného týmu“, přičemž my jsme se vítěznému týmu podobali stále méně.
Bůh chránil naše společenství přede mnou samým
Sbor Ada Bible Church stále existuje, takže se vám to nakonec podařilo?
Těch několik rodin, které tehdy ve sboru zůstaly, si bylo velmi blízkých. Nakonec jsme se do nových prostor přestěhovali a začali jsme neuvěřitelným způsobem znovu růst. V prvních sedmi letech jsme se rozrostli z pětadvaceti na padesát, v dalších sedmi letech ze sta na devět set…
Jak si tento růst vysvětlujete?
Nemám pro to vysvětlení, můžu se jen domýšlet. Mít větší prostory nikdy není zárukou růstu společenství. Ale někdy větší prostor umožní, aby k růstu došlo. A to se stalo v našem případě.
Také si myslím, že nám ze začátku v růstu Bůh ve své moudrosti zabránil. Kdybych totiž ve svých čtyřiadvaceti pětadvaceti letech stál v čele prudce rostoucího společenství, narostla by tím obrovsky také moje pýcha. Vím, že existují mladí lidé, kteří jsou úspěšní, a přitom dokážou úspěch s pokorou unést. Ale myslím si, že já bych to nedokázal. Proto jsem potřeboval projít školou pokory, abych pak dokázal mít postoj služebníka. Přestože neznám Boží myšlení, domnívám se, že Bůh chránil naše společenství přede mnou samým.
A nakonec vidím příčinu našeho růstu v tom, že v té době bylo naše společenství první, které ve městě nabízelo modernější formu bohoslužeb více odpovídající současné kultuře, a přitom kladlo důraz na zdravé biblické vyučování a pevné zakotvení v Písmu.
Byl jste vedoucím stagnujícího i rostoucího společenství. Jaký je podle vás klíč k úspěchu ve vedení sboru? Jak by zněla vaše rada jiným vedoucím?
Moje rada zní: Je potřeba dlouhodobá, vytrvalá věrnost. Někdy jsme příliš nedočkaví a vyhlížíme obrovský průlom, chceme změnit své město, svou zemi. Ale mnohdy je zapotřebí spíše každodenní věrná služba, kdy lidi milujeme, povzbuzujeme, vyučujeme a vedeme. Zároveň je nezbytné mít srdce vedoucího. Já nemám zrovna mimořádný dar vyučovat ani nejsem nějak výrazně obdarovaný pro vedení. Ale to největší, co můžu svému sboru dát, je, že moje srdce žije pro Ježíše. Pokud bych sloužil lidem, a měl přitom srdce plné zranění, hořkosti, zatrpklosti a hněvu, byl by to začátek konce. Myslím si, že prvotním úkolem pastora není být skvělým vedoucím, ale střežit své srdce a udržovat ho živé pro Ježíše. To je důležitější než různé vůdcovské strategie, vize a stanovování si cílů.
Co když naše úsilí nepřináší očekávané ovoce a prožijeme zklamání?
C. S. Lewis ve své knize Čtyři lásky říká: „Pokud milujete, pravděpodobně vám to zlomí srdce. Jestliže chcete udržet své srdce v naprostém bezpečí, nikoho a nic nemilujte. Dokonce ani žádné zvíře, protože i svého psa pravděpodobně jednou budete muset pohřbít.“ (parafráze) Nelze investovat do lidí, a zůstat v bezpečí. Musíte se do určité míry vystavit riziku zranění a zklamání…
Ukázka z rozhovoru, který vyšel v časopisu Život víry 2020/7–8.
