Milovat nonstop! Ano, nebo ne?
Venčím našeho psa a sousedka nám jde naproti. Její fenka už radostně vrtí ocáskem. Necháme kamarády trošku pohrát a využíváme příležitosti pobrebentit. Řeč se po chvíli stočí na psí útulky a osobní pohodlnost, která je podle Kláry hlavní příčinou, proč se lidé, když dojde na lámání chleba, rozhodnou si psa neosvojit.
Audio pouze pro předplatitele
Psi nepsi, nedávno četla v časopise, že v Japonsku to prý s pohodlností zašlo až tak daleko, že lidé uzavírají víkendové sňatky, kdy od pondělí do pátku užívají nekomplikované volnosti a na víkend se vracejí na chvilku zpět do chomoutu.
„Toto my dvě nikdy nepochopíme, že? My naše chlapy milujeme. A to od pondělka do neděle, nonstop! Miluješ přece Tomáše, je to tak? Miluješ?“
Třicet let je vlastně včera. Vidím Toma, vlasy rozevláté, běží a pak se vrhá znovu a znovu pod mořskou hladinu pohlcen radostí, plný života, nedbá toho, že vodní náruč, ve které spočinul, je jako z ledu. Mává na mě, ale já utíkám v naději, že kvůli náskoku mě nedožene. Dohnal a uhnal.
Oba jsme to tak chtěli.
A pak bezesné noci s našimi dětmi. Bezesné noci s dětmi a bez jejich táty. Bezesné noci s dětmi bez táty pohlceného alkoholem a zlatokopkami. Bezesné noci s Bohem bez táty našich dětí.
„Jdi opět a miluj muže, milence jiné, cizoložníka. Právě tak miluje Hospodin izraelské syny, i když se obracejí za jinými bohy... Řekni mu: ,Po mnoho dní zůstaneš se mnou, nebudeš smilnit, nebudeš patřit jiné; také já budu s tebou.‘“ (podle Oz 3,1–3)
Deset let je jako včera. Vidím ho klečet, temeno hlavy obnažené řídnoucím porostem, na rtech chuť soli a voda z jeho očí nepřestává kapat na moje bosé nohy. Zrada odprošena. Potrhaná těla, sešněrována Boží milostí, kříž na ramenou obtěžkaný zklamáním, oba ve sledu za Ježíšem jdeme. A nohy se boří do písku srdce rozbitého na prášek od pondělka do neděle, nonstop.
„Jak to myslíš, miluješ?“ slyším svůj hlas.
„No, jednoduše,“ nato Klára, „miluješ Toma? Ano, nebo ne?“
