Miloš Poborský: Quo vadis, chválo? Proměna dnešní církevní hudby

Nastaly ale i jiné posuny. Hranice mezi denominacemi bývaly striktnější. Pokud si někdo hledal sbor, podstatným kritériem výběru byla teologie. Dnes se mladí lidé ptají na to, jakou v tom sboru mají chválicí kapelu a jestli tam mají přátele. Ať chceme, nebo ne, posun společnosti k postmodernismu a postfaktismu plíživě ovlivňuje i pojetí bohoslužeb a toho, co očekáváme. Pastorovi teologicky nepřesné kázání většinou odpustíme; důležitější zpravidla bývá, jestli nás má rád a zajímá se o nás. O podobu chval se vedou spory. Důvodem je, že svět kolem nás se vyvíjí a my s ním. Co z hudby v církvi je kulturně podmíněné, a tedy vyvíjející se v čase, a co má nadčasovou platnost?

Zpívejte Hospodinu...

Výzvu „zpívejte Hospodinu“ obsaženou v řadě žalmů 13. žalm upřesňuje: „přinášíme Bohu oběť chvály, ovoce rtů, vyznávajících jeho jméno“. Proč si dáváme dárky? Chceme udělat radost. Dát najevo, že obdarovaného máme rádi, že jsme na něj mysleli. Předpokladem dávání dárku je vztah. Jde o obdarovaného, chceme ho mile překvapit tím, že jsme se darem „strefili“. U nás doma často následuje věta: „Díky, to jsem nutně potřeboval!“ Když radost vyjádří obdarovaný, má ji i dávající. Dárek sám nám něco prozrazuje o dárci i o obdarovaném.

Chvály jsou něco jako dárek Bohu, některé diskuse kolem nich jsou ale naneštěstí víc o nás než o Bohu. Podobně jako lze v krajním případě odmítnout dárek, může i Bůh v krajním případě naše chvály odmítnout. Izajáš na to upozorňuje Izraelce hned v první kapitole.

Nerozuměl jsem, proč někdo zpívá písně staré sto let a ty mé pejorativně nazývá zďovky.

Základní směr „od nás k Bohu“ a pozvání k osobnímu zapojení by měl ctít i způsob vedení bohoslužby. Pokud by např. byly chvály uvedeny slovy „A teď si zazpíváme písničku“, lze na to reagovat: „Jaké ,si‘? Zpíváme Hospodinu!“ Už samotné „Zpívejte“ nám říká, že se předpokládá aktivní zapojení, byť i „Mlčte Hospodinu“ může být někdy na místě.

... píseň novou

V tom je určité napětí. Jak potvrdí každý vedoucí chval, shromáždění se zapojí snáze, zpívají-li se písně již oblíbené a důvěrně známé. Nově vznikající písně jsou odrazem jisté „čerstvosti“ vztahu s Bohem. Hudebník se s Bohem setká novým způsobem. Toto nové poznání Boha v něm způsobí tvůrčí přetlak, až vznikne nová píseň. Jistě bude odrážet muzikantův hudební vkus, nově obrácený mladý rapper nejspíš novou „kancionálku“ nesloží.

Sám jsem před lety uvěřil v relativně mladém společenství, kde se hrály tehdejší soudobé chvály. Když jsem později navštívil společenství, kde se zpívalo z kancionálu, nerozuměl jsem, proč někdo zpívá písně staré sto a více let a mé oblíbené písně chval pejorativně nazývá „zďovkami“ (písně promítané na zeď jako protiklad kancionálu).

Uběhly dvě generace, a oblíbené písně mého mládí se pro dnešní dospívající staly „kancionálkami“. I já jsem se posunul, ovšem opačným směrem. Byl jsem kázat ve sboru CB Kounicova v Brně, kde se dodnes zpívá výhradně z kancionálu. Jak jste už asi pochopili, rozhodně to není moje krevní skupina. A přitom jsem tam přítomnost Ducha vnímal víc než při některých „našich“ chválách. Získali si mě tím, že ony písně chval společně zpívali opravdu ze srdce.

A tak si dovolím odvážnou otázku: Jak k tomu přijde ten rapper? Dostane příležitost? Pokud ne, a přesto zůstane, možná v sobě Bohem danou kreativitu potlačí a skládat přestane. To by ale neměl být náš cíl. V lepším případě rapper odejde tam, kde příležitost dostane. Nakonec i hudba, která se hraje v Českém rozhlase, se v čase vyvíjí. V době mého mládí se na Praze i Hvězdě běžně hrála dechovka. Dnes na ni na Radiožurnálu nenarazíte. Nacházím jediný důvod: Nechtějí ztrácet posluchače. Protože jsme si tohoto vývoje v církvi nevšimli a podvědomě mu asi i vzdorujeme, divíme se, proč ztrácíme mladou generaci.

Jak atraktivní jsou světští hudební interpreti? Dá se to nějak změřit? Na koncertě Karla Gotta většina Čechů nikdy nebyla, přestože za svůj život získal úctyhodných 42 Zlatých slavíků. V hudebním průmyslu se snaží prosadit spousta lidí, ale kolik z nich by dokázalo naplnit pražskou O2 arénu, největší „sál“ v republice? (Jen pro zajímavost, rekord drží celosvětově známá kapela Metallica, na kterou v roce 2018 do O2 arény přišlo 20 174 lidí.) Kulturní rozličnost je dnes tak velká, že i těm nejznámějším přijdou na koncert jen necelá dvě promile české populace.

Toho je třeba být si vědomi, když si přejeme (a někdy o to i usilujeme), aby chvály v našem sboru byly co nejblíže právě našemu hudebnímu vkusu. Pokud bychom si ale tohle položili za cíl, jsme ve slepé uličce. Z hudebního hlediska nejspíš o chválách platí totéž, co o populární hudbě. Alespoň částečná relevance vzhledem k většinovému hudebnímu vkusu je důležitá. Ve chválách ale přece jen jde o něco jiného než o oblíbený hudební styl. Při stále rostoucí rozmanitosti hudebních stylů roste potřeba tolerance.

Prostor pro setkání s Bohem

V kázání a při osobním čtení Bible přichází Boží slovo k nám. Poznáváme v něm Boha, jeho lásku i jeho vůli. Primárně je oslovena racionální část naší mysli, byť ke čtení Bible a ke kázání emoce pochopitelně také patří. Ve chvále podobně jako v modlitbě vyjadřujeme Bohu to, co jsme o něm přijali. Vztah je obousměrná komunikace. Textů je ve chvále mnohem méně, a navíc se opakují. Hudba přirozeně vytváří větší prostor pro zapojení emocí.
Bible naznačuje, že něco bez hudby ani nejde. Čekali bychom, že když Samuel pomazal Saula za krále, stalo se v tom aktu vše, co bylo potřeba. Vždyť olej je v Bibli i symbolem Ducha svatého. Proměna Saula v jiného muže ale nastala až mezi proroky hrajícími chválu (1S 10,5–6).

Kulturní změně podvědomě vzdorujeme – a pak se divíme, proč ztrácíme mladou generaci.

Proroci Saulovi zprostředkovali něco, co Samuel nejspíš nemohl. Pokud to platí dodnes, hudební skupina během bohoslužby může vytvořit prostor pro něco, co se snad dá popsat jako nadpřirozené setkání. Tedy víc než jen dobrou atmosféru na bohoslužbě, jejíž absenci kazatel vnímá cestou na kazatelnu. U pastorů se očekává morální integrita. U vedoucího chval zpravidla stačí, aby nezpíval nebo nehrál falešně. I když v časech nouze může projít i to. Že na morální integritě vedoucích chval záleží, přestože se k tomu Bible nevyjadřuje jako třeba v případu starších, mi došlo už před lety. Během rozhovoru o mém oblíbeném CD chval jeden kolega na mé doporučení reagoval slovy: „Já to moc poslouchat nemůžu, když vím, co je to za člověka.“ Ve shromáždění to nejspíš funguje podobně.

Kromě morální integrity jde ale ještě o jednu věc. Podobně jako se pastor připravuje na službu, připravují se i ti, co vedou chvály. Měli by své službě rozumět a vědět, o co v ní jde. Skladatelé by si měli být vědomi toho, že texty nesou teologickou výpověď. Každý, kdo skládá chvály, je vlastně teolog.

Jednou z výrazných morálních autorit v naší zemi je Karel Kryl. Máme ho dodnes povětšinou spojeného s angažovanými protestsongy po okupaci v roce 1968, těžko by ho někdo nazval skladatelem chvalozpěvů. A přesto jeho píseň „Děkuji“ nedávno v jednom sboru během chval zazněla. V kontextu bohoslužby, s promítaným textem a vnímavým publikem získala úplně jiný rozměr. Čistá, krásná čeština, jasné poselství. Jaký kontrast s většinou soudobých chval, která si povětšinou vystačí se slovní zásobou asi 500 oblíbených slov! Stručně a jasně shrnuje, o co nám má ve chválách jít: „Beránku, děkuji, marně jsi neumíral.“

Kéž to rádi všichni společně z celého srdce Bohu zpíváme, lhostejno, zda jako kancionál, rock, nebo třeba i rap. Za to se přimlouvám, protože podoba pomíjí, obsah zůstává.

Ing. Miloš Poborský je ředitelem ETS. Je členem KS Praha a CB Praha-Šeberov.