Michal Klesnil: Křesťané mohou a mají měnit úděl země

Jednou možností je postupná asimilace a rezignace. Budeme se přizpůsobovat světu kolem sebe, nebo si od něj přinejlepším udržovat malý odstup, abychom se při porovnání s našimi nevěřícími sousedy mohli utěšovat tím, že ještě nejsme tak špatní. Někteří křesťané toto řešení zvolili.

Druhou možností je utéci. Znám už křesťany, kteří se z této země vystěhovávají a říkají, že se se svou rodinou nechtějí dočkat toho, že tu možná budou za pár let uzákoněna třeba občanská práva pedofilů.

Pak je tu třetí možnost, která by se dala nazvat obrannou. Budeme se snažit v našich rodinách a sborech co nejvíce ubránit tlaku okolního světa a vytvářet jakési ostrůvky čistoty. To není špatné, ale má to jednu nevýhodu. Pouhá obrana ve vojenských dějinách zpravidla války nevyhrává.

Je tu ještě čtvrtá možnost? Věřím, že ano. Možnost zaútočit na pevnosti nepřítele v této zemi a přinést zásadní proměnu do celé společnosti. V Božím lidu v této zemi pomalu roste naděje, že ji Bůh chce dát. V této souvislosti je jistě užitečné zamyslet se nad tím, jakou v tom můžeme a máme hrát úlohu. Dá Bůh tuto změnu zcela svrchovaně a bez našeho přičinění? Nebo spíš v něčem čeká na nás?

Král Chizkijáš převzal zemi v rozkladu

Myslím, že je čas, abychom se poučili z příběhu o probuzení za krále Chizkijáše. Ten se ujal vlády ve velmi smutné době. Jeho otec, král Achaz, byl jedním z největších modlářů v historii judských králů a předal mu zemi v hospodářském, morálním i duchovním rozkladu, vydrancovanou od nepřátel. Chizkijáš se ale rozhodl nerezignovat a jednat, povzbuzen vlivem proroka Izajáše.

V prvním měsíci prvního roku svého kralování otevřel dveře Hospodinova domu a opravil je. (2. Paralipomenon 29,3) Úplně první, co za své vlády Chizkijáš udělal, bylo, že dal najevo, že chce hledat Boha. Že chce k němu přicházet a doptávat se jej.

Přivedl kněze a lévijce a shromáždil je na východní straně prostranství. Řekl jim: „Slyšte mě, lévijci! Teď se posvěťte, posvěťte i dům Hospodina, Boha svých otců, a vyneste ze svatyně, co je nečisté…“ (2. Paralipomenon 29,4–5) To další, k čemu vyzývá, je nekompromisní vyčištění Božího chrámu. Tím chrámem je dnes jednak naše tělo (1. Korintským 3,16), jednak církev (1. Timoteovi 3,15).

 „…Naši otcové se zpronevěřili, činili to, co je zlé v očích Hospodina, našeho Boha, a opustili ho, odvrátili svou tvář od Hospodinova příbytku, obrátili se k němu zády. Dokonce zavřeli dveře předsíně, zhasili kahánky, nepálili kadidlo a neobětovali ve svatyni Boha Izraele zápalné oběti…“ (2. Paralipomenon 29,6–7) Převedeno do dnešních poměrů: Nehledali Boha skrze Ježíše Krista, uhašovali plamen Ducha, nechválili a neuctívali Hospodina a nepřinášeli mu oběť svého vydaného života (Římanům 12,1), modliteb (Židům 5,7), díkůčinění a dobročinnosti (Židům 13,15–16).

„Proto Judu a Jeruzalém postihlo Hospodinovo rozlícení a učinil je obrazem hrůzy a předmětem úděsu a pošklebků, jak to vidíte na vlastní oči. Právě proto naši otcové padli mečem, naši synové a naše dcery i naše ženy upadli do zajetí.“ (2. Paralipomenon 29,8–9) Není snad náhodou v naší zemi církev předmětem pošklebků? Neodpadli od víry mnozí naši duchovní otcové? Nejsou mnozí naši synové a dcery v zajetí toho Zlého?

Důkladný úklid a očista

„Teď však mám v úmyslu uzavřít smlouvu s Hospodinem, Bohem Izraele, aby od nás odvrátil svůj planoucí hněv. Moji synové, nebuďte teď liknaví, vždyť vás Hospodin vyvolil, abyste stáli v jeho službách, byli jeho sluhy a pálili mu kadidlo.“ (2. Paralipomenon 29,10–11) Král se rozhoduje uzavřít smlouvu s Hospodinem. Smlouva znamená závazek. Jde tedy obnovu smluvního vztahu sebevydání, kdy Hospodin rozhoduje o každé oblasti mého života i o všem, co je pod mou autoritou.

Kněží vešli dovnitř, do Hospodinova domu, aby jej očistili. Vynesli všechnu nečistotu, kterou našli v Hospodinově chrámu, do nádvoří Hospodinova domu a lévijci to od nich přejímali a vynášeli ven do Kidrónského úvalu. S posvěcováním začali první den prvního měsíce a osmý den téhož měsíce vešli do Hospodinovy předsíně; Hospodinův dům posvěcovali dalších osm dní; šestnáctý den prvního měsíce skončili. Přišli dovnitř ke králi Chizkijášovi a hlásili: „Očistili jsme celý Hospodinův dům, oltář pro zápalné oběti s veškerým příslušenstvím i stůl pro předkladné chleby s veškerým příslušenstvím. Všechny předměty, které Achaz za svého kralování ve své zpronevěře odvrhl, jsme dali na místo a oddělili jako svaté. Hle, jsou před Hospodinovým oltářem.“ (2. Paralipomenon 29,16–19) Šestnáct dní bylo potřeba, než vynesli z Božího domu všechno svinstvo, které se v něm nahromadilo. Byly to konkrétní věci, které do Božího domu nepatřily a musely být vyhozeny.

Král Chizkijáš shromáždil za časného jitra velmože města a vystoupil k Hospodinovu domu. Přivedli sedm býčků, sedm beranů, sedm beránků a sedm kozlů jako oběť za hřích: za království, za svatyni a za Judu. Kněžím Áronovcům nařídil obětovat zápalnou oběť na Hospodinově oltáři. Poráželi skot a kněží chytali krev a kropili směrem k oltáři, poráželi berany a krví kropili směrem k oltáři, poráželi beránky a krví kropili směrem k oltáři. Pak přivedli před krále a před shromáždění kozly jako oběť za hřích. Položili na ně ruce, kněží je porazili a jejich krví očistili oltář od hříchu. Tak vykonali smírčí obřady za celý Izrael, neboť král celému Izraeli nařídil obětovat oběť zápalnou i oběť za hřích. (2. Paralipomenon 29,20–24) Když byla dokončena očista chrámu, byly obětovány oběti za hřích. Tak jako tehdy, i dnes je jedinou postačující obětí krev.

To nejlepší až na konec

Jestliže totiž krev kozlů a býků a popel z jalovice kropením posvěcuje znečištěné k čistotě těla, čím více krev Krista, který skrze Ducha věčného sebe samého obětoval neposkvrněného Bohu, očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu? (Židům 9,13–14) Skrze víru přijímáme očišťující moc Kristovy krve. Jeho krev očišťuje naše svědomí, abychom v plné jistotě Božích synů mohli vstoupit do svého dědictví. Tímto dědictvím není svévole, ale závazná a slavná služba živému Bohu.

Postavil v Hospodinově domě lévijce s cymbály, harfami a citarami podle příkazů Davida a Gáda, králova vidoucího, a Nátana, proroka. Ten příkaz totiž vydal Hospodin skrze své proroky. I stáli lévijci s Davidovými nástroji a kněží s trubkami. Chizkijáš nařídil, aby na oltáři obětovali zápalné oběti. Ve chvíli, kdy se začalo se zápalnou obětí, začal i zpěv k poctě Hospodinu za doprovodu trubek a nástrojů Davida, krále izraelského. Celé shromáždění se klanělo, zněl zpěv a hlaholily trubky. (…) Chválili ho plni radosti, padli na kolena a klaněli se. (2. Paralipomenon 29,25–30) Až pak mohlo vypuknout to, čím my často chceme začínat – radostné a hlasité chvály.

Chizkijáš se vším lidem se radoval z toho, co Bůh lidu připravil, neboť vše se sběhlo nečekaně. (2. Paralipomenon 29,36) Stalo se to rychle a nečekaně. Začalo to u jediného člověka, krále Chizkijáše. A pak se to šířilo jako kruhy na vodě. Nejdřív mezi kněžími a lévijci, pak mezi lidem v Jeruzalémě, pak ve zbytku Judska i v sousedním Izraeli. Je zasažen celý národ. Lidé činí pokání a obracejí se k Hospodinu. Jejich pokání má praktické důsledky, zejména rozbíjení model všeho druhu.

To všechno dokázal změnit jediný člověk, který začal celým srdcem hledat Hospodina. Možná si řekneš: Ale on byl král. Jenže i my jsme nazváni králi a kněžími živého Boha. Pokud vstoupíme do svého dědictví a do své autority, Bůh je s námi. Máme mocné zbraně, kterých se Ďábel bojí. Jsou jimi moc Kristovy krve, Boží slovo a Boží Duch. Jsme těmi, kdo mohou a mají změnit úděl této země.