Martina Ryklová: Z druhého „táty“ se nakonec stal parťák
Máma, táta a mezi nimi šťastně se usmívající dítě. Obrázek, který se nám vybaví, když se řekne rodina. Zdaleka ne pro každé dítě je to však samozřejmá realita. Čím dál víc dětí totiž zažije, že se jeho rodiče rozejdou a jejich život se nenávratně změní. Jak se s podobnou situací vyrovnávala, jsme si povídaly s mladou zdravotní sestřičkou Martinou.
Audio pouze pro předplatitele
Když ti bylo pět, tvoji rodiče se rozvedli. Co se tehdy stalo?
Vlastně si to moc nepamatuju – jestli se třeba naši hádali... Ale pamatuju si, že byly chvíle, kdy mamka někde seděla a plakala. Zřejmě to bylo v době, kdy byl rozvod v procesu. Pak jsme s mamkou byly na dovolené, a když jsme se vrátily, taťka už doma neměl věci. Oni zřejmě byli domluvení, že to takhle bude probíhat, ale pro mě to bylo náhlé.
Na svatbě mě první půlku cesty k oltáři vedl biologický tatínek a pak mě předal tomu druhému.
Jak jsi to vnímala, když jeden rodič zmizel?
Byla jsem docela malá, tak mi to moc nedocházelo. S tátou jsme se ani moc nestýkali. Až později, kolem deseti jedenácti jsem si začala uvědomovat, že tam jeden rodič chybí.
Jaké to bylo, když jste s maminkou zůstaly samy?
Zprvu, když jsme bydlely ve starém bytě, mě hlídala babička a děda. Poté jsme se musely odstěhovat do jiného bytu, který mamka dostala od nemocnice, kde pracoval ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
