Martin a Kateřina Okáčovi: Mít naději, že i s duševní nemocí má život smysl

Martine, jaké bylo vaše dětství?

Vyrůstal jsem ve fungující rodině, která měla své silné i slabé stránky. Maminka byla učitelka, tatínek voják. Možná by někdo řekl, že už to je diagnóza, ale já jsem to tak nevnímal. Rodiče mě měli rádi a dělali pro mě a moji sestru maximum. Vyrůstal jsem v malém městě Příbor, škola mi šla, byl jsem aktivní ve sportu, hrál jsem závodně tenis, cvičil jsem, dělal jsem věci jako každý jiný, ale ideální kluk jsem nebyl. Když se do našeho okolí přistěhoval někdo nový, začal jsem ho šikanovat. Tehdy jsem zjistil, že je ve mně i něco špatného. Bylo to moje první osobní setkání se zlem. To mi bylo asi 9 nebo 10 let.

Následující roky vašeho dětství poznamenalo hned několik složitých situací...

Když mi bylo asi 13 nebo 14 let, museli jsme se přestěhovat do Brna. To byl velký zásah do života naší rodiny i do mého zdraví. Začínal jsem poslední ročník základní školy a moje maminka vážně onemocněla, nikdo mi její nemoc neuměl vysvětlit. Zůstali jsme se sestrou na všechno sami. Do toho přišel na jaře 1986 výbuch jaderné elektrárny v Černobylu. Myslel jsem si, že jsem to způsobil já, a těžce jsem tím trpěl. Začal jsem se uzavírat do sebe, z aktivního kluka se stal zádumčivý uzavřený člověk. Ve škole si se mnou nevěděli rady spolužáci ani učitelé a rodiče už vůbec ne. Sestra byla mým jediným spojením se světem, odpovídal jsem jí jednoslovně „ano“, „ne“.

Jak na to reagovali rodiče?

Snažili se mě léčit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí; tatínek mi začal dělat skotské střiky a Priessnitzovy zábaly, ale nic z toho nepomáhalo. Díky jedné příbuzné jsem se poprvé dostal k psychiatrovi, který usoudil, že je potřeba hospitalizace. Dostal jsem se na dětské oddělení brněnské psychiatrie v Bohunicích.

Jak jste to prožíval?

Připadal jsem si tam jako v malém dětském pekle. S dětmi jsem si nerozuměl, každý jsme si žili ve svém světě. Asi po měsíci a půl mě propustili do domácího léčení a dostal jsem své první léky.

Jak váš život pokračoval po návratu domů?

Dokončil jsem základní školu, paradoxně s velmi dobrými výsledky. Dokonce jsem se dostal na gymnázium. Maminka se také úplně uzdravila a moje rodina začala žít, jako by se nic nestalo. Po prázdninách jsem nastoupil na novou školu, ale učení mi nešlo. V pololetí jsem měl čtyřky a vůbec jsem si s tím nevěděl rady. Maminka se se mnou začala učit a můj prospěch se začal zlepšovat. Tehdy jsme se zase stěhovali, tentokrát zpátky do Příbora. Začal jsem chodit na zdejší gymnázium a na to období vzpomínám rád. Žil jsem jako normální kluk, začaly první lásky... Ale dívky se mi nějak vyhýbaly. Později jsem zjistil, že všechny byly křesťanky, které nechtěly se světskými kluky nic mít. Bylo to po sametové revoluci a křesťanství se víc dostávalo do kurzu.

Projevovaly se v té době nějak duševní problémy?

Po maturitě jsme jeli s rodiči na dovolenou do Jugoslávie. Připadal jsem si jak v ráji. Dokončil jsem střední školu, chystal jsem se na práva... Zároveň jsem začal vnímat jakýsi druhý hlas, který mi říkal podivné negativní věci – jako by se v mé hlavě sešel Dr. Jekyll a pan Hyde. Procházel jsem po pláži a jeden hlas mi říkal, co mám dělat, a druhý, co dělat nemám. Nedokázal jsem jim vzdorovat, byly to první halucinace. Později jsem se dozvěděl, že se jedná o schizoafektivní psychózu. Začalo u mě sebepoškozování. Jeden hlas mě přesvědčoval, abych si ublížil, dokonce tak, že to bude definitivní...
Jak jsem se dostal na psychiatrii do Brna, už si ani nepamatuji. Jen vím, že to pro moji rodinu bylo vysvobození. Léčba byla důkladná, chtěli zjistit, jestli s takovým závažným onemocněním budu schopný čelit nárokům vysokoškolského studia.

„Prorocká“ ataka

Jak se vám dařilo na vysoké?

Měl jsem pocit, že mi patří svět. Začal jsem žít naplno a záhy jsem přestal užívat léky. S kamarády jsem chodil do hospod, popíjet. Brigádně jsem začal distribuovat časopisy – tehdy šel na odbyt NEIreport, LEO a Playboy. Přátelé je začali odebírat ve velkém počtu. Začal jsem mít první problémy se svědomím, jako by mi něco říkalo, že to, co dělám, není cesta, kterou bych měl jít. Vůbec jsem si s tím nevěděl rady. Nikdo mě v mé víře nevedl, bylo to pouze zmítání dobra a zla v mé hlavě.

Přemýšlel jste o křesťanství?

Moje neúspěchy u děvčat se opakovaly i na vysoké škole. Jedna dívka, která se mi líbila, se taky stala křesťankou. To bylo už potřetí! Říkal jsem si, co na tom křesťanství mají, a rozhodl jsem se, že tomu přijdu na kloub.
Tatínek mi pár roků předtím daroval Bibli. Když jsem si ji četl, najednou jsem zjistil, kdo je Bůh, člověk, Ďábel a o co tady na světě vlastně jde. Zjistil jsem, že tady nejsem náhodou, že existuje boj mezi dobrem a zlem... Potom mi Pán Bůh začal posílat do cesty lidi, kteří byli věřící a pozvali mě na setkání hnutí Studenti pro Krista.

Když vybuchla elektrárna v Černobylu, myslel jsem si, že je to moje vina, a trpěl jsem tím.

Jak jste se stal křesťanem?

Došel jsem do bodu, kdy jsem už nepochyboval o tom, že jsem hříšník, který by před Božím soudem neobstál. Tehdy už jsem věděl, co se svou vinou mám dělat – padnout na kolena a svůj pytel hříchů složit u kříže Pána Ježíše Krista, ale dlouhé tři dny u mě probíhal boj, zda se před Bohem pokořit, nebo jít životem pyšně dál sám.
Po půlnoci 6. února 1993 jsem však před Bohem kapituloval a dal mu svůj život k dispozici. Toho rána se z prodejce erotických časopisů stal prodejce křesťanské literatury. Lidé, kteří ode mě nakupovali erotickou literaturu, můj přesun ke křesťanské literatuře nekvitovali s nadšením, stal jsem se pro ně podivínem. Mně to ale vůbec nevadilo, protože do této kategorie mě řadila už má psychická nemoc.

Projevovala se nějak nemoc i po vašem obrácení?

Rok poté, co jsem Bohu uvěřil, se v mé hlavě znovu začalo něco dít. Tehdy přišla – jak tomu dnes říkám – brněnská „prorocká“ ataka. Jako starozákonní prorok jsem začal chodit po Brně a zvát lidi do Božího království, aby se zřekli svých hříchů a začali žít dobrým životem pro Pána Boha. Jednou večer jsem šel v Brně kolem Divadla Husa na provázku, viděl jsem, že je tam otevřeno, a nenapadlo mě nic lepšího než vejít dovnitř a všem zvěstovat Boží slovo. Nejdřív jsem ho prohlašoval ve sklepě, pak jsem šel výš a výš. Byli z toho tak konsternovaní, že si se mnou nevěděli rady, a jak jsem do divadla přišel, tak jsem zase odešel.

Bylo takových příhod víc?

Šel jsem kolem Armády spásy, která tehdy v Brně vznikla, a já jsem si to v hlavě srovnal tak, že funguje jako ubytovna pro křesťany, kteří bojují v „armádě spásy“. Vehementně jsem je žádal o nocleh, že jsem unavený prorok a potřebuju se vyspat a najíst. Dívali se na mě vyděšeně, ale nevěděli, co se mnou, a tak mi všechno poskytli. Taky jsem šel do jednoho kasina a začal jsem tam hřímat Slovo Boží. Tehdy si jeden člověk uvědomil, že asi potřebuju pomoct, odvedl mě na ubytovnu a zaplatil za mě. Vyspal jsem se tam a druhý den jsem pokračoval.

Nic vás nezastavilo?

Když jsem se vrátil na kolej, přátelé zavolali sanitku. Přímo před spolužáky mi dali svěrací kazajku a odvezli mě na psychiatrii do Černovic. Tam jsem strávil pár dnů a pak jsem byl převezen opět do Bohunic, kde jsem byl zaléčen.

Změnila tato léčba něco?

Po zaléčení se má nemoc stabilizovala. Zjistil jsem, že je nutná dobrá životospráva a že nemůžu léky vysazovat a zase je brát podle toho, jak se mi zachce. Pro mě, čerstvě obráceného křesťana, to byla úplně nová věc. V té době jsem hodně slýchal o tom, jak Pán Bůh léčí všechny nemoci, a to, že nejsem vyléčený, i když se za to modlím, je nedostatek mé víry. Myslím si, že v té době jsem měl víry na rozdávání, v tom to tedy asi být nemohlo. Faktem je, že když jsem srovnal svoji životosprávu, začal jsem pravidelně spát, brát léky, chodit na kontrolu k lékaři a méně se stresovat, dokázal jsem fungovat 20 let. To už za to stojí.

Věděla, že pro manželství jsem rizikový

Mohl jste i se svým duševním onemocněním pracovat?

Po absolvování právnické fakulty jsem se rozhodl pomáhat uprchlíkům a cizincům. Dostal jsem se do různých uprchlických zařízení, nejdříve na Moravě, potom v celé ČR, nakonec jsem v Bruselu koordinoval práci více než 49 organizací v celé Evropě. Dělal jsem lobbistu s cílem, aby legislativa EU byla v souladu s tím, co jsem pro cizince a uprchlíky považoval za nejlepší.
Pak jsem dostal nabídku, abych se přestěhoval z Bruselu do Litoměřic a začal pracovat jako misionář v severních Čechách. Tak začala nová kapitola mého života. Kromě zajímavé práce jsem zde našel svoji ženu, děti a také spoustu přátel.

Čemu jste se ve své misijní práci věnoval?

Jako misionář jsem zprostředkovával křesťanům z baptistického sboru a lidem z misijní organizace Dům křesťanské pomoci Bethel službu v hospici, v domově důchodců, v různých sociálních ústavech. Dokonce jsem se několikrát ročně dostal i do vazební věznice v Litoměřicích. Pomáhal jsem organizovat návštěvy mnoha misijních týmů z Kanady, z USA, které působily ve školách nebo pracovaly fyzicky.

Zmínil jste, že jste na novém místě potkal svou budoucí manželku. Mluvil jste s ní o své nemoci?

Samozřejmě jsem ji připravoval na zátěž, kterou mám, a vysvětlil jsem jí, že je těžké vstoupit se mnou do plnohodnotného manželského svazku, prostě že jsem rizikový. Zvážila rizika, a teď už jsme spolu více než 16 let.

Říkala jsem si, že zvládnu žít s duševním onemocněním. Ale s člověkem, který se zbláznil i duchovně?

Jak se projevila vaše nemoc během manželství?

Před osmi lety, to jsme už měli tři děti, přišla těžká ataka. Manželku to zaskočilo, ačkoliv jsem ji na to připravoval. Nemůžu jí to vůbec vyčítat, protože každá dosavadní ataka byla úplně jiná. Když to přišlo, byl jsem kontroverzní, měl jsem své vyjádření křesťanství, nějaké hereze, měl jsem mesiášský komplex. V jednu chvíli jsem se vyjadřoval vulgárně, i když normálně sprostě nemluvím. To všechno signalizovalo, že něco není v pořádku.

Jaká byla manželčina reakce?

Bylo pro ni těžké nemoc rozeznat a udělat radikální rozhodnutí a odvézt mě do nemocnice. Jsem jí vděčný, že to nakonec udělala, že měla odvahu a nedala na rady některých přátel, kteří říkali, že máme malou víru a že se máme více modlit. Teď už víme, jak je také důležitá konzervativní léčba, která probíhá v nemocnici. Zjistili jsme, že v psychiatrických nemocnicích a ambulancích pracuje i spousta křesťanů, kteří nás povzbudili, že to, jak onemocnění řešíme, je v pořádku, že to není v rozporu s Biblí a naším přesvědčením.

Tři týdny modliteb a pláče

Katko, co jste prožívala, když se u Martina nemoc poprvé výrazněji projevila?

Katka: I když jsem o manželově duševní nemoci věděla – byli jsme za jeho psychiatričkou, prošli jsme si psychiatrická oddělení –, stejně člověk neví, co si pod tím má představit. Martin se začal měnit, ale nebylo to ze dne na den. Někdy se pohádal v práci, s lidmi ve sboru, někdy jsme se začali hádat my. Nerozuměli jsme si a nevěděla jsem, kdo z nás je mimo. V jednu chvíli mi připadalo, že blázen jsem já. Manžel mi vytýkal, že jsem málo duchovní, ale já jsem se usilovně modlila. Myslela jsem si, že prochází krizí středního věku. Dlouhou dobu jsem před tím zavírala oči, protože se mi to nechtělo řešit. Potom se to ale zhoršilo, až jsem musela manželovi zavolat záchranku a nechat ho odvézt na psychiatrii do Opavy.

Jak jste prožívala období manželovy hospitalizace?

Musela jsem sebrat odvahu a poprosit lidi ve sboru, aby se se mnou modlili. Byly to tři týdny usilovných modliteb, aby se Pán Bůh nad Martinem slitoval, tři týdny, kdy jsem jenom brečela a nevěděla, jak budeme žít dál. Říkala jsem si, že zvládnu žít s duševním onemocněním, ale s člověkem, který se zbláznil i duchovně, to jsem si představit neuměla.

Jak se Martinův stav vyvíjel?

Martin si začal uvědomovat, že některé věci nebyly správné, i on začal vyznávat hříchy, které byly důsledkem nebo možná spouštěčem jeho nemoci. Dostal se na otevřené oddělení, kde byl úžasný psychiatr, pan doktor Tatarko, křesťan, který nám moc pomohl. Nejen tím, že mi vysvětlil, co znamená manželova nemoc, bipolární afektivní porucha, ale taky jsme dostali spoustu odpovědí na své otázky. Začali jsme navštěvovat rodinné komunity v Opavě a začala jsem do tématu hlouběji pronikat.

Co jste zjistila?

Zpětně jsem si uvědomila, že Martin nebyl první psychicky nemocný člověk, se kterým jsem se setkala. Ačkoli mám na dětství pěkné vzpomínky, můj tatínek taky trpěl duševní nemocí –úzkostmi. Začalo se mi vybavovat, jak to ovlivňovalo hlavně moje dospívání, kdy se taťka choval divně, někdy jsem se za něj i styděla. To mi možná pomohlo, že se teď dívám na manželovu nemoc trochu jinak. Prosila jsem Pána, aby Martinova duševní nemoc neovlivnila negativně naši rodinu, a ptala jsem se ho, co s tím máme dělat. To, že se manžel dostal do Opavy, vnímám jako odpověď na svoji modlitbu. Martin se stal „peer konzultantem“, začal na sobě pracovat a teď s ním pracuji i já.

Pomáháme hledat cesty z beznaděje

Co obnáší být peer konzultant?

Martin: Peer je člověk, který přináší naději druhým, sobě rovným, tam, kde je o ni nouze. V oblasti duševního zdraví se jedná o člověka se zkušeností s duševní nemocí, který povzbuzuje a motivuje k smysluplnému životu i se zatížením této nemoci. Neznamená to, že by peer konzultant už nikdy nemohl znovu do osidel duševní nemoci padnout, ale měl by vědět, co dělat, aby se zvedl a šel životem dál. Cílem je dostat se do fáze, kdy nám nemoc nebrání ve smysluplném životě.
Katka se do práce v Psychiatrické nemocnici v Opavě zapojila nejdříve jako dobrovolník a před dvěma lety prošla školením jako peer rodinný příslušník. Mluví hlavně s rodinami hospitalizovaných lidí a snaží se je povzbuzovat.

Katko, změnila zkušenost s nemocí váš pohled na Martina?

Katka: Prožila jsem velké zklamání, zhroutilo se mi všechno, co jsem si představovala, že bude fungovat. Můj Martin, který pro mě vždycky byl hrdina, ten chytrý a úžasný, schopný mluvit, najednou spadl dolů. Viděla jsem ho v situaci, ve které bych ho nikdy vidět nechtěla. Přesto jsem schopná dál hledat věci, za které si ho můžu vážit. Za to, že bojuje dál, že to nevzdává. I když ho nemoc srazila na kolena, každé ráno vstane a pokračuje dál.
Na duševním onemocnění je nejhorší to, že ho nevidíte. Manžel vypadá, jako by byl úplně v pořádku, jen ráno je kvůli působení léků pomalejší. To je matoucí, někdy zapomenu, že je nemocný, začnu s ním mluvit jako se zdravým a pak se divím, jak reaguje. Někdy je to vyčerpávající, potřebovala bych si odpočinout.

„Tatínku, jak jsi tady tenkrát všechno mazal olejem, to jsi opravdu bláznil, viď?“

Co je pro vás v této náročné situaci důležité? Co vám pomáhá?

Nejčastěji se modlím za to, abych vytrvala na cestě, na kterou mě Pán Bůh postavil. Drží mě verš, že nás nepotká zkouška nad naše síly. Pán Bůh zřejmě ví, že mám na to, abych to zvládla. Modlím se za to, abychom s manželem měli jednotu. Nejtěžší na atace bylo, že nás to rozdělilo i duchovně. Bylo pro mě těžké a nepříjemné, že jsem jako žena musela manželovi říct, že nemá pravdu.
Potřebuju mít sílu odpouštět, i mně Kristus odpustil. Potřebuji zapomenout, co Martin řekl, ale pamatovat si, že ho mám mít ráda, a mít ho v úctě. V opavské nemocnici nám poradili, že máme mít pravidlo: „Co se řekne v nemoci, to se nepočítá.“ Jenže já si pořád pamatuji manžela zmateného, jak nevnímal realitu, a přitom byl přesvědčený, že on jediný má pravdu.

Máte někoho, komu se můžete svěřit?

Dostala jsem od Pána Boha úžasnou kamarádku. Vždycky, když je to nejtěžší, jí píšu a prosím ji o modlitby. A když to už nemůžu vydržet, tak jí zavolám, zaběhnu k ní a prostě se ze všeho vypovídám. Člověk na to nemůže být sám. I když mám Pána Boha ve svém srdci, i když mu věřím, potřebuji mít kolem sebe lidi, kteří mě podrží.

A co vy, Martine? Máte ve svém okolí lidi, kterým důvěřujete a necháte se jimi v případě potřeby korigovat?

Martin: Ataka u mě vzniká, jako když ubalíte malou sněhovou kuličku a pustíte ji z kopce. Nejdřív jsou rozjezd a zvětšování nepatrné, ale situace se rychle mění, až je těžké ji zastavit. V počátku ataky je nemocný člověk schopen určité reflexe, ale to se rychle mění. Čím více podnětů od přátel v počáteční fázi mám, tím lépe. Nejdůležitějším člověkem je pro mě Katka, potom bratr starší ze sboru, kamarádka psychoterapeutka nebo kolegové peeři z nemocnice.
Zpočátku jsem si myslel, že je chyba na straně druhých. Musel jsem prožít, že naslouchat radám přátel mi pomáhá. Vedla k tomu dlouhá cesta pokořování, kdy zároveň byla zachována má důstojnost i vedoucí úloha jako otce a manžela. To, že mám zodpovědnost za svou rodinu, je jedna z mých hlavních motivací, proč se sebou bojovat.

Jak se k Martinově nemoci postavili lidé ze sboru?

Katka: Když se začala projevovat, byli z jeho chování zmatení. Ale když skončil v nemocnici, společně se se mnou za něho modlili, a když se vrátil, moc hezky ho přijali. Vážím si toho, že máme v našem společenství oporu. Vím, že to není běžné, často se lidé v církvi setkávají s nepochopením. Někteří dokonce nemocným rozmlouvají, aby brali léky nebo šli k psychiatrovi. To mě velmi zraňuje, protože nevědí, o čem mluví. Pán Bůh nám dal doktory, aby nás podrželi a provázeli. Lékař léčí, Pán Bůh je ten, který uzdravuje.

Nevíme, co se děje v dětech

Nejste zklamaná, že váš manžel nebyl uzdraven?

Manžel se často upínal k tomu, že bude uzdraven a nebude muset brát léky, to ale v podstatě přispělo k tomu, že se nemoc rychleji rozjela. Přivedlo nás to k pokoře; možná je to nějaký osten, který Pán Bůh dopouští. Možná, že kdybychom nezažili to, co jsme zažili, nebyla by naše víra tak silná. Možná bychom neměli v rodině jednotu, jakou máme. Učíme i děti, že pokud máme problém, společně se modlíme na kolenou. Myslím, že to je to nejlepší, co děti můžeme naučit, že sami věci nevyřešíme a nezvládneme, ale s Boží pomocí zvládneme všechno.

Co vnímáte jako největší zátěž?

Mám obavy z budoucnosti. Nikdo vám nezaručí, že se nemoc znovu neprojeví, i když Martin bude brát léky. V podstatě si ani moc neplánujeme dovolené, vždycky musíme mít záložní plán pro případ, že by se mu přitížilo. Někdy mě napadá, co kdyby se něco stalo se mnou. Jak by to zvládly děti? S dětmi je to vůbec složité, někdy nevíme, co se v nich odehrává, jak věci vnímají. Snažíme se s nimi o tom opatrně mluvit.
Máme legrační historku: V době jedné ataky manžel mazal všechny veřeje a zrcadla olivovým olejem. I děti potíral olejem, a tak jsme nějakou dobu olivový olej nemohli ani dát na stůl. Když jsem si myslela, že už je to zapomenuto, a asi po třech letech jsem ho poprvé vytáhla ven, naše prostřední dcera Klárka se na něj podívala a řekla: „Tatínku, jak jsi tady tenkrát všechno mazal olejem, to jsi opravdu bláznil, viď?“ Tehdy mi došlo, že i naše děti některé věci viděly, zažily, a že jim musíme pomoci to zvládnout.

Jak se vám žije dnes?

Katka: Mám dojem, že jsme ušli velký kus cesty. Podařilo se nám postavit vztah na Bohu. Poslal nám spoustu lidí, kteří nám byli nápomocni. Lidé ve sboru, lékaři, psychoterapeuti. Naučili jsme se spolu mluvit o všem i o tom, co není příjemné. Myslím, že manžel pochopil, že ho mám ráda a chci si ho vážit. To pomáhá, že přijímá i nepříjemné věci, když je třeba je řešit. Zároveň si vážíme chvil, které jsou pěkné, a snažíme se si život jako manželé i jako rodina užívat.
Martin: Od poslední ataky uplynulo osm let. To je od Pána Boha pěkná doba, kterou jsme dostali k tomu, abychom žili plnohodnotný život – v naší rodině, v církvi i jako zaměstnanci organizací, ve kterých pracujeme. I přesto, že stále chodím po hraně nemoci a mám částečný invalidní důchod, dáváme dalším lidem naději, že i se zátěží této nemoci má život smysl. Naděje je potřeba. My s manželkou jsme ji našli ve vztahu s Pánem Ježíšem Kristem, který nás posiluje a povzbuzuje na každém kroku života.

Připraveno ve spolupráci s Rádiem 7.