Marod a tři mimina (příběh čtenářky)

Druhý den horečky u tříleté dcery. Scénář je podobný včerejšku, akorát už neležím na gauči. Tam leží naše beruška, která má přes 39 °C. Potřebuje tulit. Pláče a pláče. Taky bych potřebovala tulit a plakat a plakat. Manžel se zeptá, jak nám je, a umyje část nádobí. Díky, Bože!

Třetí den. Vítku, vítej do party. Vítkovi je rok a půl. Má 39 °C. Naší berušce zrovna zabral brufík, takže sedí s panenkou. Aspoň něco. Držím Vítka v náručí a taky bych potřebovala přitulit. Manžel přesune část špinavého nádobí do myčky a skočí Vítkovi koupit čípky proti horečce. Už je to můj třetí den v respirátoru, ve dne v noci. Jako by to nebylo dost vyčerpávající i bez něj. Izolace v jiné místnosti než je zbytek rodiny? Ha ha. A děti bych snad měla pověsit z okna?

Čtvrtý den. Únavou lezu po kolenou, ale je mi mnohem líp. Sem tam smrknu, zakašlu, ale teplotu už nemám (obě děti ano). Jo, a manžel taky. Má 38 °C. Leží v posteli a i napít se je moc pracné.

Večer si připadám opravdu udřená. Manžel spí. Děti snad taky. Celý den pečovat o rodinu, být milá..., aspoň ten respirátor už jsem sundala. Když v tom jedeme všichni, nemá smysl.

V kuchyni se mezitím navrstvilo nádobí za dva a půl dne. Jsem vzteklá. Nakládám ho do myčky, mnohem radši bych s ním ale třískala o zem. Jsem ráda, že se vůbec držím na nohou. Ani to mizerné nádobí ten můj miláček nebyl schopný umýt. Ach jo! Pane Bože, ty to nevidíš? Když jsem nemocná já, tak má problém skoro cokoliv udělat. Když je nemocný on, zastaví se čas. Jako bych doma měla tři dvoutýdenní mimina. Slyšíš, Bože?
„Buď vděčná, že máš to nádobí po kom uklízet.“

Slzy vzteku a vzdoru se mění v slzy vděčnosti. To slovo mnou úplně proniká. Jako živá voda. Není jí plná vana, ve které bych se mohla vykoupat. Je to jen kapička. Ale kapička, která začíná rozpouštět hořkost a svlaží mi jazyk, abych měla sílu jít dál. Následující dny jsou těžké. Hodně těžké. Ale Boží medicína po kapkách uzdravuje moji duši.