Malý kousek dřeva (vánoční povídka)
Dívám se z okna na příjezdovou cestu. Sněží a stopy po pneumatikách maminčina auta zmizely. Přimáčknu obličej na sklo. Zamlží se. Otočím se do pokoje. Jsem tu sám. Mlžička na skle ještě nezmizela. Kreslím do ní smajlíka.
Audio pouze pro předplatitele
Maminka snad musí mít radar, protože sotva je hotový, klepe mi na rameno. „Co jsem ti o tomhle říkala?“
„Že ho příště budu čistit sám,“ přiznávám a nevinně se na ni usměju.
Maminka mě podrbe ve vlasech. Potom se zadívá do rohu na stromeček a na prázdnou poličku vedle něj. Váhavě si povzdychne. Rty se jí zachvějí a oči hbitě otře hřbetem ruky. „Víš co? Počkej tu na mě.“
Každá z těch figurek by mohla vyprávět svůj příběh. Vyřezal je tvůj dědeček... A teď jsou tvoje.“
Nechá mě v obýváku a za chviličku ji slyším šramotit v té tajemné skříni na chodbě, kam před Vánoci nikdy nesmím. Vrací se s velkou lepenkovou krabicí.
„Mami, to je přece tátovo.“
Tiše přikývne. „Já vím, ale on by si to přál. Loni jste ho přece stavěli spolu, pamatuješ?“
„Ano.“
„A pomůžeš mi?“ Otevře krabici a vytáhne těžkou desku polepenou umělou trávou.
„Mami, proč tu vlastně udělali trávu? V zimě je přece venku sníh.“
Usměje se ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
