Mají v nebi kontejner na odpadky?
Bylo podzimní, sychravé, nevlídné ráno. Právě jsem vstala od stolu, abych odnesla talíře od snídaně, když v tom jsem ho skrze orosená okna a téměř holé větve naší třešně zahlédla. Byl to on. Krásný, silný s modrou plachtou s potiskem reklamy expediční služby, couval k nám do dvora. Už jsem se na něj těšila. Sice mě zaskočil svým brzkým příjezdem, ale to se zvládne. Honem jsem si na pyžamo natáhla slušnější oblečení, zpacifikovala děti, rozdala pokyny a utíkala dolů jej přivítat.
Asi týden předtím se jedno ráno ne nepodobné tomuto ozval z telefonu ženský hlas. Paní byla z nadace podporující pěstounské rodiny a kromě jiných věcí k projednání mi nabídla „věcný dar jedné soukromé osoby“. Paní XY chce podpořit pěstounskou rodinu, a jestli o to stojíme, zašle nám nějaké věcné dary, které pokud neupotřebíme, můžeme darovat dalším rodinám s dětmi. Ale ano, proč ne, takové nabídky se neodmítají, zvláště v situaci, kdy opravujeme dům zadlužený hypotékou. Potěšilo mě to a začala jsem se těšit a plánovat. Prý tam budou nějaké zimní bundy. To je super, nebudu muset kupovat nové na zimu. A vysavač. Hurá!
A teď je to tady. Kamion zacouval ke dvorku a řidič na uvítanou vysvětluje: „Věcí pro vás je jen čtvrtka návěsu, ale musíte si to vyložit sama, já vám pomůžu jen s tím nábytkem.“
V duchu jsem zadoufala, že miminko, které nosím v bříšku, se nerozhodne opustit svůj pelíšek předčasně a že děti nahoře vydrží čekat bez nehod, a pustila jsem se do práce. Za chvilku byl dvorek pokrytý krabicemi, pytli a nábytkem. Podepsala jsem převzetí zásilky, kamion odfrčel a já jsem se v neblahé předtuše začala rozhlížet po nadílce.
Už stav nábytku dával tušit původ daru. Staré unavené věci, zřejmě z nějaké pozůstalosti, které někdo litoval vyhodit. Měly doslouženo a působily dojmem, že hodlají zemřít na našem dvorku. Nahlédla jsem do pytlů: silonové štupované hnědé roláky, boty z hnědé zatvrdlé sešlapané kůže, staré léky, zavařeniny. Chtělo se mi brečet zklamáním. Když jsme odpoledne odváželi dar do sběrného dvora, tak i vzteky. Jak tohle může někdo prohlásit za dar pro rodinu s dětmi?
Vzpomněla jsem si, že už tohle jednání znám. Různé dobré skutky a dary „na charitu“ z věcí připravených na vyhození. Dobrý pocit z činu milosrdenství, který se dostaví, i když to nic nestojí, a naopak, je ještě umocněn vědomím, že jsme ušetřili.
Přemýšlela jsem sama nad sebou, nad ochotou dávat, nad láskou, která vždycky něco stojí, tím více, čím je větší, a nad Ježíšovým oceněním „dávání z nedostatku“. Nad tím, jak se asi cítí Pán Bůh, když zaplníme jeho svatý dvorek svým odpadem. Když mu dáváme ze svého přebytku, nadbytku a odpadu tak, aby nás to nebolelo, a ještě to naservírujeme na zlaté míse pocitů dobrého služebníka. Jestli taky brečí zklamáním, když mu dáváme ze svého času, sil a hmotných statků, až co zbude, a ještě čekáme uznání a pochvalu.
Darované pytle skončily v kontejneru s nápisem „Komunální odpad“. Stojí v nebi podobný kontejner?
Článek původně vyšel v Životě víry 2006/11.
