Lukáš Sztefek: Jeden hořčák ve smaženici
Pamatuji si, jak jsme jako děti byli s rodiči na dovolené na Šumavě a vydali se na houby. Tolik hřibů na jednom místě jsem v lese ještě nikdy neviděl. Měl jsem pocit, jako bych narazil na poklad. „Tady, tati, a tady další!“ volal jsem nadšeně, když jsem objevoval další kousky. Každý hřib, který jsem našel, ve mně probouzel větší a větší radost. Těšil jsem se, až taťka z hřibů udělá smaženici. Hmm, to bude dobrota!
Audio pouze pro předplatitele
„Jen je ještě třeba je pořádně očistit,“ říká táta po návratu na chatu, a tak se dáváme do práce. Už jsme skoro hotoví, když k nám přijde majitel chaty a s úsměvem říká: „Nechci vám kazit radost z úlovku, ale mezi houbami máte hořčáky.“ Když nás vybídne k ochutnání, vnímáme jejich hořkost. „Stačí jen pár hořčáků, a celou smaženici můžete vyhodit,“ vysvětluje. Hřib žlučový je téměř k nerozeznání od ostatních jedlých hřibů, ale kvůli své výrazně hořké chuti ho stačí i malé množství, aby zničil celý pokrm.
Ne vše, co je hořké, je nutně špatné. Mám například v oblibě kvalitní hořkou čokoládu.
Autor dopisu Židům nás vybízí: „Usilujte o pokoj se všemi...“ a pak dodává: „... ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé.“ (Žd 12,14–15)
Jedna malá hořkost, jeden „hořčák“ v košíku, má potenciál nakazit ve společenství mnohé. Pokud jsme součástí nějakého sboru alespoň rok, je dost pravděpodobné, že už jsme na takového „hoř ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
