Lucie Endlicherová: Jen tak s nimi být

„Když jsem viděla, jak dospělí zareagovali na násilné komentáře, které napsal mé kamarádce její bývalý kluk, nechápala jsem. Proč se za ni nikdo nepostavil? Rodí se mi z toho v hlavě násilné myšlenky, mám chuť někomu ublížit.“

„Vím, kteří lidé jsou v mém životě toxičtí, měl bych je odstřihnout, ale nejde to, nevím, kde na to vzít sílu.“

„Hledám vlastní hodnotu a chci se naučit, jak se nepotvrzovat skrze hrdost a odmítání druhých lidí, pohrdání jimi. Nevím, jak na to.“

Pár příběhů, které jsem slyšela v posledním týdnu. Je jich mnohem víc, vlastně každý, jehož smím být součástí, by vydal na vlastní knížku. Knížku života mladého člověka, který vstupuje do dospělosti, rozhlíží se kolem sebe, snaží se zorientovat a pomáhá mu, když na to nemusí být sám. Dnešní doba je DIY, do it yourself (udělej si sám). Návody na všechno (včetně „návodů na život“) najdete všude, stačí si vybrat, který začnete uplatňovat. Ale co když ten nejlepší návod je jít po boku toho, kdo hledá ten svůj vlastní? V případě potřeby něco přidržet, podat, podepřít, nadzvednout, popostrčit více do centra pozornosti.

Prostě mi to Bůh řekl. Jednou v modlitbě jsem uslyšela „věnuj se mladým“. Absolutně jsem netušila, co mám dělat. Sledovala jsem dospívající a mladé dospělé ve svém sboru, sledovala jsem, o čem se baví, co je zajímá, čím žijí. Sem tam jsem se ptala, jak se mají, co žijí a tak, ale působila jsem trošku jako vetřelec. Tak jsem se nejvíc modlila a ty střípky, které se mi podařilo pokradmu sesbírat, jsem vkládala Bohu do rukou a čekala jsem. Byla ve mně malá dušička. No a po roce přišla jedna slečna (je možné, že je to dnes maminka dvou krásných děvčátek?) a zeptala se mě, jestli bych s ní neměla skupinku, že bychom si spolu četly Bibli a bavily se o životě.

O třináct let (a spoustu dalších malých děvčátek i kluků) později nevím o moc víc než tehdy, „co dělat“ a „co mladí potřebují“. Nemám žádný návod a nikdy jsem ho neměla. Myslím, že podstatná část je ta touha, kterou mi Bůh dal do srdce. Když jedu MHD, sleduju skupinky mladých, vnímám, o čem se baví, jak spolu komunikují, jejich interakce, slovník, oblečení, hudbu, kterou poslouchají... Mám chuť je jít obejmout, sednout si vedle nich a jen tak s nimi být.

A jestli chcete nějaký „návod k upotřebení“, tak tohle je jeden z mála, který umím dát: „Jen tak s nimi být“ je to, co funguje úplně nejlíp. Stát se součástí smečky, poslouchat, ptát se, trávit spolu čas. Nabídnout rameno k vybrečení a zažít spolu nějaké dobrodružství. Nepředstírat to a necpat se, kam nepatřím, ale být blízko, připravená kdykoliv se přidat, když se to bude hodit. Vyskytovat se na správném místě ve správný čas. Hodně se ptát, zajímat, poslouchat, nesoudit. Nechtít být ta starší a moudřejší, spíše splynout s ostatními. Mám tu výhodu, že jsem single, takže tomu mohu věnovat spoustu času. Ale každý z nás může, alespoň pro jednoho člověka, přesně tohle udělat. Každá knížka života za to stojí, i jedna jediná.

Včera večer jsem byla na večeři u známých, dlouho jsme se neviděli. Ke dvěma malým synečkům co nevidět přibude třetí miminko. Když jsem se to dozvěděla, vzpomínala jsem na čas „před“. Tehdy se student doktorand zamiloval do zpěvačky jedné chválicí kapely a přemýšlel, jak ji získat. Nevěřil si. Pochybnosti mu svíraly srdce a on to chtěl tolikrát vzdát. Pár večerů jsme spolu proplakali. Mnohem víc promodlili. Pomohla taky terapie a odvaha. A Bůh, který připravoval cestu, mimo jiné i v srdci oné zpěvačky, ke které mluvil právě o tomhle mladém muži. Tak se na to třetí dítko těším. I ono je důkazem toho, jak vzácné je být součástí většího příběhu.

Lucie Endlicherová, BJB Brno

Autorka je šéfredaktorkou a moderátorkou Rádia 7.