Kličky Istanbulské úmluvy: Proč je její odmítnutí dobrou zprávou?
Na konci ledna Senát Parlamentu ČR neschválil ratifikaci „Úmluvy o prevenci a potírání násilí na ženách Rady Evropy“ známé jako Istanbulská úmluva. Tím minimálně pro toto volební období současné vlády ratifikační proces skončil a nebude jednoduché ho znovu oprašovat. Byl to projev sebevědomí a odmítnutí nadbytečného a ideologického dokumentu, nebo nás senátní odmítnutí ratifikace řadí na Východ a přibližuje Ázerbájdžánu a Rusku, jak zaznělo v plenární rozpravě Senátu?
Audio pouze pro předplatitele
Politická debata byla poněkud vyhrocená. Ale co jí předcházelo? Především ti, kdo chtějí změnu, musí odůvodnit, co návrh přináší pozitivního a proč je třeba na změně trvat. Od počátku debat o Istanbulské úmluvě byly od příznivců slyšet v zásadě pouze dva argumenty: Je třeba se symbolicky připojit k civilizovanému světu a mezinárodní smlouva nás bude zavazovat k podpoře kampaně a rozvíjení nástrojů pro potírání násilí na ženách a domácího násilí.
Kritici upozorňovali, že Istanbulská úmluva neřeší pouze otázku prevence a boje proti násilí na ženách, ale obsahuje několik problematických pasáží, které bohulibý cíl poněkud zastiňují a činí z mezinárodní smlouvy ideologický materiál. Zároveň zaznívalo, že pokud máme v ČR nějaký zásadní problém (například nedostatek lůžek v azylových domech), pojďme ho řešit na vnitrostátní úrovni.
Tyto argumenty byly stále dokola přehlíženy a zesměšňovány a kritici Úmluvy byli někdy vykreslováni jako slabomyslné oběti dezinformací.
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
