Kibucníci z Be’eri: Máme naději, proto se chceme vrátit
Uběhl více než rok a půl od masakru v kibucu Be’eri, který bývá v zahraničí nazýván izraelským 11. zářím a v České republice mnoha lidem připomněl osud Lidic. I z tohoto důvodu se česká pobočka ICEJ rozhodla pomoci s jeho obnovou. Na její pozvání se koncem loňského roku do Prahy přijeli o svá svědectví podělit dva z přeživších kibucníků Lior Alon a Jair Rotem.
Audioverze bude k dispozici v nejbližších dnech.
K rozhovoru jsem se Liorem Alonem a Jairem Rotemem sešla v hotelu u Karlova mostu. Z jejich povídání byl cítit smutek, skákali si navzájem do řeči, chtěli se podělit o to, co prožili a prožívají, chtěli, aby se o Be’eri vědělo. Bylo zřejmé, že ztratili domov, a zatím nevědí, jak se s tím vypořádat. Mluvili ale také o naději, která je neopustila a kterou do obnovy kibucu vkládají.
Nikdo nevěřil, že se něco takového může stát. I já si nad tím doteď lámu hlavu.
Jak se žije v kibucu?
Jair: Kibuc Be’eri vznikl v roce 1946 a stále funguje jako tradiční kibuc s prvky socialismu. Každý dostává stejný plat bez ohledu na to, co dělá. A každý dostává podle svých potřeb a pracuje podle svých sil a schopností.
Lior: Sdílíme spolu auta, ani domy nám nepatří. Jsou nám přiděleny podle toho, jak dlouho jsme v kibucu. Jste-li tam dvacet let, máte k dispozici větší dům než ti, kteří ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
