Kdo se bojí vodou jít

Chci se k nim dostat blíž a cestou se ke mně přidá místní pes. Normálně se psů bojím, ale tady jsou přátelští. Stejně jako velbloudi. Ke klidu a pokoji Sinajské pouště by se ani nic jiného nehodilo. Je to paradoxní. V oblasti, která má na stránkách ministerstva zahraničí bezpečnostní upozornění („mimo resorty“), se cítím bezpečněji než mnohde jinde.

Chci si objednat snídani, ale v kuchyni ještě nikdo není. V kempu pro třicet lidí jsme jenom my dva s manželem Martinem a čtyři izraelští kluci, kteří si užívají volno před nástupem do armády. Ovšem v létě je to tu prý plné. Moc to nechápeme, co tady všichni při 33 stupních dělají, a jsme rádi za podzimních 25.

Čtu si o různých druzích ryb, které žijí v korálových útesech. Když už je potkávám poněkolikáté, chci znát jejich jména. Klipky, čtverzubci, jehlice, kněžíci, soltýni...

Snídani – omeletu, falafel (cizrnový karbanátek), ful (fazolovou pomazánku), sýr feta, marmeládu a egyptskou placku – dostávám po dvou hodinách. Někde jinde by mi to asi přišlo jako příliš dlouhé čekání, ale tady to tak prostě je. Kdosi mi řekl: „Nemůžeš říct, že jedeš na Sinaj cestovat. Jediné, co se dá na Sinaji dělat, je nechat čas plynout.“

My to máme tak napůl. Na dnešek zrovna máme plán – výlet do Modré laguny. Od včerejška jsem nachlazená a ani se mi nechce. Ale za poslední rok jsem byla nachlazená asi dvacetkrát, tak se učím nečekat, až budu zdravá. Pomáhá mi říct si, že to můžu udělat pro Martina, aby nemusel jít sám.

Modrá laguna není daleko, ale pouští jdeme sami, pár dalších turistů nás míjí v pick-upech. Zanedlouho vidíme na obzoru několik barevných draků. Modrá laguna je vyhlášené místo pro kite surfing. Sedáme si na matrace v jednom z beduínských pohostinství a objednáváme arabské kafe s kardamomem. Klidnou tyrkysově modrou hladinu laguny prořezávají machři na kitových prknech. Přijde mi to trochu jako pěst na oko. Ta rychlost, předvádění a křiklavé barvy „padáků“ s logy kitových výrobců jako by byly z budoucího století. Chvíli je pozorujeme, procházíme se a nakonec se vděčně vracíme do svého klidného koutu v Ras Abú Galum.

Martin jde ještě do vody, já podmořské království dneska vynechávám. Sedím v houpací síti před naší chušou (chatkou) a čtu si knížku od Petea Greiga. „Odpočívat v Boží přítomnosti je jedna z nejdůležitějších a zároveň jedna z nejtěžších věcí.“ S výhledem na slunce zapadající za hory, šustícím palmovím na střeše a kočkou v klíně není příliš těžké vnímat lásku Boha, který mi tohle všechno dává. Ale když jsem nemocná několik týdnů v kuse a přemoci se znamená vyřídit spoustu běžných věcí, je těžší vnímat, že právě v tu chvíli je ke mně Bůh stejně dobrý jako o dovolené.

Zahledím se do sytě modrého moře. Mám to tady jako nádech. Když plavu nad korály, používám jenom obyčejné plavecké brýle, takže se co chvíli musím nadechnout a pak z toho čerpat. Kdybych používala šnorchl, mohla bych se do rozmanitosti barev a tvarů nořit bez přerušení. Přála bych si umět používat Boží šnorchl, když se dusím ve zmatku života.

Na večeři je výborná ryba. Co nesníme my, spořádá kočičí máma se třemi koťaty, zbude jenom páteř a hlava. Beduíni rozdělali oheň a popíjejí štědře oslazený čaj s mátou. Přidáváme se k nim. Je vidět, že to tady mají rádi a rádi se o to dělí.

V devět hodin všechno utichá. V kempu jsme zbyli sami. Izraelští kluci odjeli, ale ještě nám stihli poradit, ať si ráno přivstaneme a jdeme do moře před východem slunce. Sami se potápěli o předchozí noci s baterkou a napočítali prý deset druhů ryb, které přes den neviděli.

Chystám si matraci na terase naší chuše. Dorůstající měsíc svítí jako reflektor. Spím venku, protože uvnitř je na mě moc dusno. Ale tentokrát nemůžu usnout ani venku. Je mi vedro. Buď se oteplilo, nebo je to tím nachlazením. Střídám různé kombinace krátkého a dlouhého oblečení. Ach jo, zrovna když chceme zítra vstávat dřív.

Tatínku můj, dávám ti svoje očekávání, jak má zítřek vypadat. Chci přijmout, na co budu mít sílu, a být v tom s tebou.

Učím se šnorchlovat.