Jít s Bohem na rande

Když mi bylo dvanáct, přišel mi od táty o prázdninách na chatu dopis, kde bylo P. S.: „Každý den si přečti kousek z Bible, je to Duch a život“. A nějak se stal zázrak, od té doby si opravdu čtu každý den kousek z Bibli a vidím, že je v tom Duch a život... Jasně, občas zapomenu, ale chybí mi to. Je to pro mě asi jako oběd – taky na něj můžete velmi výjimečně zapomenout nebo se k němu nedostat, ale je to dost divné a opravdu si toho všimnete.

Vždycky jsem ale bojovala s modlitbami. Ona je vůbec otázka, co to modlitba je... Na jedné mládežnické akci jsem šla na workshop o modlitbě a čekala jsem, že se to dozvím a že dostanu chuť se pravidelně modlit (jako od „správného“ křesťana se to ode mě ostatně očekává, zdálo se mi). Lektor mluvil o tom, že málokdo má ve svém „čase modliteb“ čas a prostor na to, aby byl jen tak s Bohem a bavil se s ním o sobě. A tak jsem se rozhodla, že si každý den udělám chvilku, abych se s Bohem bavila o tom, jak se mám. Určila jsem si 10 minut denně, s tím, že až to pro mě přestane být mučení, dvě minutky přidám a tak dále. Překvapilo mě to, ale dost jsem si to užívala.

Když jsem pak byla na prázdninách u prarodičů, trávila jsem každý den po večeři kolem dvou hodin v lese procházením a plkáním s Bohem (tvrdit, že plkal Bůh, by jistě mohlo působit teologické problémy, já jsem ale plkala nade vší pochybnost). Bylo to až legrační, ale byla to asi taková soukromá škola Božího vedení: Pomodlila jsem se a čekala jsem na pocit, kterým směrem se mám vydat. Když jsem vyrazila, našla jsem houbu. Ano, mohlo to být tím, že houby rostly prostě všude; pro mě bylo ale důležité to hledání pocitu, kudy se vydat – a každou desátou houbu jsem nechala neutrženou jako desátek. (Toto není univerzální rada pro houbaře, ale můj osobní příběh).

Jednou jsem měla pocit, že se mám z cesty rychle rozběhnout ze svahu, který byl pod ní, a dole si lehnout. Přišlo mi to nesmyslné, ale na těchto večerních procházkách nebyl nikdo, kdo by mi řekl, že se chovám jako hlupák, tak jsem tam prostě skočila. V okamžiku, kdy jsem dopadla, se po cestě ze zatáčky šílenou rychlostí vyřítilo staré auto a viděla jsem, jak v otevřeném okýnku někdo drží lahev vína...

Proč bych u modliteb musela být doma?

K prarodičům na chalupu jsme ale časem přestali jezdit a najít si na Boha čas doma v mém prostředí pro mě bylo čím dál otravnější. Jednou už mi došla trpělivost a řekla jsem Bohu, jestli by mi do modliteb nemohl dát chuť, že už mám až po krk toho, trávit s ním čas proto, že se to očekává. A světe div se, druhý den jsem se nemohla dočkat, až ráno vypadnu z domu, tak moc jsem se „potřebovala“ modlit. Ovšem ne vždycky byly moje modlitby za chuť se modlit takhle pěkně vyslyšené.

Jednou byl delší čas, kdy jsem „Boha flákala“, a zase jednou jsem toho měla plné zuby. Věděla jsem, že pokud chci jako křesťan duchovně růst, budu se prostě muset modlit. Bez Božího slova a času stráveného s Bohem se žádný duchovní růst konat nemůže. Uvědomila jsem si, že Bůh ale může sotva mít radost z času, který s ním strávím z povinnosti a naštvaná, s hlavou plnou toho, co zábavnějšího jsem mohla dělat. A přišlo mi to líto – Bůh si přece taky dělá čas na mě. Když jsme spolu, myslí jen na mě, věnuje mi plnou pozornost a je jedno velké ucho. A v tom mě to napadlo: Proč bych u modliteb musela být doma? Často jsem v kázání slýchala o „tichém pokojíku“, kde za sebou máme zavřít dveře a modlit se, ale já se prostě v sebetišším sebepokojíku ani sebekrapet nesoustředím. Nesoustředím se a nudím se. A tak jsem si s Bohem naplánovala rande.

Tu sobotu jsem se pěkně namalovala, oblékla si společenské šaty, které jsem jinak nosila jen na koncerty nebo do divadla, a pečlivě si k nim vybrala kabelku. Dala jsem si záležet také na účesu a ujistila jsem se, že mám v kabelce dost peněz. A vyrazili jsme. Procházeli jsme se zahradami Pražského hradu, kde jsem konečně jednou měla dost času poslechnout si všemožné pouliční muzikanty. Nikam jsem nespěchala. Byli jsme spolu. Ani jsem toho moc nenamluvila, ten den si to nevyžadoval. Zatímco sedět při „modlitbách“ mlčky doma mi vždycky přišlo divné a otravné, na Pražském hradě, kde jsme se kochali výhledem na Prahu, to ani trochu nepatřičné nebylo. A když jsem začala být unavená a z podpatků mě začínaly bolet nohy, našla jsem krásnou kavárnu. O ceny jsem se nezajímala, toto byla slavnostní příležitost, a ta si vyžadovala speciální atmosféru i dobrotky.

Nechodím s Bohem na procházky pravidelně, ale snažím se hledat něco, co bychom mohli dělat spolu, co nás oba baví. V repertoáru máme celou řadu činností: kreslení, malování, hudba, vaření, jít na večeři do restaurace, kavárna, projít se po okolí, vyrazit na nákup do papírnictví (můj oblíbený obchod) nebo tanec. Někdy zajdeme na výstavu nebo na koncert. A když jsem hodně uspěchaná a nestíhám nic, uvařím si doma čaj a chvilku si čteme. Ne Bibli, ale třeba nějaký dobrodružný příběh.

Bez mobilu a budíků

Před několika lety jsem si začala o Velikonocích plánovat tři dny půstu jen s Bohem. Uklidila jsem, vypnula jsem počítač a mobil a vyndala baterie ze všech hodin a budíků. Tři dny jen s Bohem, Biblí a hudbou napsanou k Boží úctě. Když jsem se do toho pustila poprvé, hrozně jsem se bála, že se budu nudit, ale Pán Bůh mi ukázal, kterými biblickými místy se v těch třech dnech mám zabývat, takže to nakonec bylo docela akční.

Začala jsem to podnikat častěji, i na přelomu roku, jak kalendářního, tak školního, jako prostor pro bilancování a plánování. Už nikdy to ale nebylo tak skvělé a intenzivní, jako když jsem to udělala poprvé.

Letos před začátkem školního roku (jsem učitelka) jsem si uvědomila, že z prázdnin jsem nestrávila s Bohem o samotě ani jeden den. Věděla jsem, že mi to bude chybět. Věděla jsem, že u Boha čerpám sílu, kterou v každodenním kontaktu se studenty a kolegy nutně potřebuji. Do konce prázdnin mi zbývaly tři dny. Nechtěla jsem se v čase s Bohem nudit, ale zároveň jsem to nechtěla vzdát. A tu jsem si vzpomněla, že už jsem se dávno chtěla podívat na Karlštejn, a v posledních letech mi to nevycházelo. Tak jsem se tam s Bohem vypravila. Jeli jsme vláčkem a šli po značce, až jsme dorazili k hradu (který jsme se ale vzhledem k frontě a počasí rozhodli zhlédnout pouze zvenku) a zapadli do útulňoučké kavárny. Dala jsem si kafe se zmrzlinou a spolu jsme si četli Píseň písní.

Věděla jsem, že je se mnou a že se nového školního roku nemám proč obávat. Po cestě jsem se chvílemi modlila a chvílemi se jen rozhlížela nebo přemýšlela a ukusovala sbalenou svačinu. Zakončili jsme to celé slavnostně panákem výborné ořechovice a vydali se k domovu. Těším se, že příště dobudeme Křivoklát.

Johana Ondráčková je členkou KS Praha.
Článek původně vyšel v Životě víry 2016/10.