Jiří Unger: Vidíme, co činí Otec?
Některé Ježíšovy výroky mi nedají spát. Mám pocit, že to Ježíš dělal naschvál. Jako by mi svými slovy nasadil brouka do hlavy, což má za následek nejen to, že na ně nemohu zapomenout, ale že s nimi musím zápasit a nemohu je tak lehce „přeskočit“. Není divu, že si lidé při Ježíšově vyučování asi nemuseli dělat zápisky. Jako učitel nikdy neměl za cíl oslnit publikum svou výřečností a vzděláním, ale vyvést z rovnováhy jejich (a naše) zatuhlé a úzkoprsé myšlení a vyprávět lepší příběh, který nás nepřestane fascinovat.
Jedním z takových výroků je pro mě verš z Jana 5,19: „Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce.“ Říct něco podobného jeden z mých synů, nevím, jestli by mi to lichotilo, nebo mě to spíš vyděsilo. Ježíš jistě nebyl nesamostatný a úzkostlivý syn. Byl naopak v tak hlubokém vztahu se svým Otcem, že viděl jeho jednání a přítomnost i tam, kde ji ostatní neviděli. Tam, kde ostatní viděli problémy a slepé uličky, on viděl Otcovy skutky, do nichž může vstoupit.
Snad nejkrásnějším příkladem je pro mě Ježíšovo procházení Jerichem, kde se pravděpodobně ani nechtěl zastavit. Přesto reaguje na volání slepého žebráka Bartimea, kterého se ostatní snaží umlčet a odehnat, a při východu z města na Zachea na stromě, u něhož nakonec zůstane přes noc (L 18,35 – 19,10). Jericho od té chvíle nezůstalo stejné. Ježíš viděl, co činí jeho Otec. Boží přítomnost vnímal zcela jinak.
Věřím, že Bůh je mnohem více a aktivněji přítomen v našich životech, v našem okolí, v našich církvích, v celé naší zemi i v celé fyzické realitě, než jsme si většinou vůbec vědomi. Že mluví mnohem více, než jsme ochotni slyšet. Jedná i v lidech nevěřících mnohem dříve, než jsme s nimi navázali vztah. A modlitba je kromě jiného důležitá i pro to, abychom se naučili vidět, kde všude Bůh je a co právě činí. Vidět, co činí Otec, bylo zdrojem Ježíšovy činnosti a mě to nutí se ptát, zda totéž platí o mně, o mé službě nebo o mém sboru.
Když se dívám kolem sebe, mám naopak pocit, že mnoho aktivit vychází spíše z nevyřčeného předpokladu absence Boží přítomnosti. Snad nejhorší a nejnebezpečnější verzí této nevíry je snaha tuto přítomnost uměle „vyrábět“ pomocí emocionálních „ždímaček“ a show, které sice lidi krátkodobě vybudí, ale dlouhodobý pocit, že Boží přítomnost se projevuje přesně takto, plodí spíše frustraci a duchovní vyčerpanost, a nikoli hlubší prožívání Boha v každodenním životě. Zlobí mě duchovní vůdci, kteří přicházejí do naší země, aby konečně přinesli tu pravou Boží moc a vanutí Ducha, aniž by tušili, co vlastně Bůh v naší zemi dělá, co naší církvi dal a v čem je krásná a jedinečná, a ve skutečnosti ji podkopávají, spíše než by ji zmocňovali.
Jedním z klíčových zápasů české církve je zápas s malomyslností. Tu dle mého nevyřeší ani nostalgie po devadesátkách, ani velkohubé přísliby zázračných duchovních průlomů. Cestou radosti z Boží přítomnosti je jistota, že Bůh skrze svého Ducha přebývá v našem nitru a že nám jeho božská moc darovala vše, co je potřeba ke zbožnému životu (viz 2Pt 1,3). Snad potom i my s Jákobem zvoláme: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ (1M 28,16)
