Jediná věřící rodina ve vsi (příběh čtenářů)
V roce 1994 jsme s partou křesťanů vyrazili z města na venkov, abychom lidem řekli o Pánu Ježíši. Nefungovalo to. A přesto se dnes, po víc než třiceti letech naplňuje, co jsme si přáli. Jen úplně jinak, než jsme si představovali. Ne s mikrofonem na návsi, ale obyčejným životem rodiny, která se za svého Pána nestydí.
(Audioverze bude k dispozici v nejbližších dnech.)
Oba jsme uvěřili dřív, než jsme se potkali. Gábi v sedmnácti letech v kině na filmu Ježíš, Vladislav v pěti letech, když mu maminka vyprávěla příběhy z Bible. Potkali jsme se v metodistickém sboru, po dvou měsících chození jsme se vzali a na svatbě jsme se poprvé políbili. Na snubní prsteny jsme si nechali vyrýt žalm 121,1–2: Pozdvihuji očí svých k horám, odkudž by mi přišla pomoc. Pomoc má jest od Hospodina, kterýž učinil nebe i zemi.
Ten verš se v našem životě naplnil mnohokrát. Třeba když jsme se po letech v pronajatém domě modlili za vlastní bydlení a Bůh nás dovedl k pozemku v Netunicích – malé vesnici na jižním Plzeňsku, kde žije něco málo přes dvě stě lidí. Bydlíme tu skoro dvacet let.
Když se něco povede, víme, odkud to přišlo. Když ne, víme, za kým s tím jít.
Praktikujícího křesťana byste v Netunicích hledali těžko. Lidé tu mají k církvím silné ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.