Je tu pro tvrďáky i pro nemocné (osobní příběh)
Můj příběh setkání s opravdovou láskou začal jednoho slunečného odpoledne v Úvalech. Bylo mi šest let, skákala jsem na posteli s mojí stejně starou sestřenicí a náš dědeček se nám snažil číst z Bible. Vůbec nás to nezajímalo, jenom jsme se smály, skákaly a pištěly.
Audio pouze pro předplatitele
Když mi bylo třináct, moji rodiče se rozvedli, a mně se tím zhroutil celý svět. Cítila jsem, že mi zbořili moje jistoty, začala jsem je nenávidět a zatvrdila jsem se vůči celému světu. Střídala jsem kluky a rozhodla se, že už mi nikdo nikdy neublíží. Budu vždycky tvrdší než kdokoliv, s kým se setkám. Budu vždycky ta, která bude mít ráda méně, aby se tím ochránila.
Zahlédla jsem v metru policistu a musela jsem se držet, abych ho nezačala objímat a děkovat mu.
V osmnácti letech mi ta samá sestřenice, se kterou jsem skákala na posteli u dědy, darovala Bibli a vyprávěla mi o nějakém Otci, který pro mě obětoval svého jediného Syna. Vůbec jsem jí nerozuměla a nechápala jsem, o čem mluví. Bibli od ní jsem si ale občas otevřela a jednoho dne jsem došla až k místu, kde Ježíš umřel na kříži. Říkala jsem si: „Co je to za divný druh lásky, že někdo dokáže zemřít za ostatní? Proč by to dělal? Má to být i pro mě, pro tvrďáka?“
Vrtalo mi to hlavou a chtěla jsem ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
