Jazyk, kterému rozumím (osobní příběh)
Dětství a dospívání jsem prožil v církvi, pod vlivem fascinujících biblických příběhů, křesťanské terminologie („věřit v Boha“, „hlavně se modlit“, „přijmout Ježíše do svého srdce“ apod.) a osobností, které mi byly vzorem. Navštěvoval jsem besídku, dorost, mládež. Uvěřil jsem v devíti letech.
Audio pouze pro předplatitele
Zhruba v době studia humanitních oborů na vysoké škole však u mě vygradovala jistá nedůvěra v křesťany užívaný jazyk a pochybnosti ohledně některých tezí. O nedělích věčně opakovaná sousloví typu „především důvěřuj Bohu“, „Pán Bůh je pořád s tebou“, „osobní víra“, „živý Bůh“ mi připadaly jako fráze bez obsahu, jako slova, která neodpovídají mé duchovní zkušenosti a jsou používána bez důsledného vysvětlení.
Došlo mi, že zážitky dobra nejsou jen bonusy k životu, ale skutečná setkání s Bohem.
Roli jistě sehrálo rozšíření myšlenkových obzorů, ke kterému při studiích došlo, zkušenost s nevyslyšenou modlitbou, zacyklení ve špatně odstranitelných problémech charakteru, zklamání z toho, že jsem nenašel „velkou“ duchovní zkušenost, o které byla v okolí také často řeč („dotek Ducha svatého“, „Boží povolání“ apod.), nebo pocit, že řada věcí, které jsem dosud s Bohem prožil, se dá vysvětlit i jinak než Božím působením – např. při chválách, anebo dojem, že příběh Bož ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
