Jak jsem našla dědův chleba (příběh čtenářky)
Letošní prázdniny se zdály být na první pohled docela obyčejné. Žádné moře ani zahraničí, žádná exotika, nic mimořádného. Prostě si jen odpočinout. Naplánovali jsme pár výletů po střední Moravě, do Jeseníků a Českého středohoří. Jenomže se ukázalo, že celý ten čas byl šitý milující rukou přímo nám na míru. Neobyčejně naplněný úžasnými setkáními se starými dobrými přáteli. S některými jsme se potkali po šesti, patnácti, nebo i po čtyřiceti letech. Mnohá shledání byla neplánovaná, a o to vzácnější.
Audio pouze pro předplatitele
Toulky Českým středohořím byly pro mě srdcová záležitost. Je to úchvatný kraj dávných sopek, dechberoucích výhledů do kraje vysoko nad řekou Labe, kraj cyklostezek, vinic a pastvin se stády krav a koní. V tomhle kraji žili kdysi moji prarodiče a strávila jsem tu nejedny prázdniny. Děda s babičkou měli starý dům s velkou stodolou, za ní se chodívalo na záhumenek, kde pěstovali brambory nebo mák. Dodnes si vybavuji kadibudku na dvoře, chlívek s kozou, specifický odér kozího mléka, babiččinu meltu ke snídani. Nezapomenutelné střípky z dětství.
Poslední den naší dovolené jsme navštívili bohoslužbu ve zdejším sboru. Přivítání bylo nečekaně vřelé, od srdce. Mnozí si ještě pamatovali na mého dědečka Jaroslava Čurdu. A veřejně a nahlas bylo připomenuto, že díky němu stojí tahle modlitebna. To on pobízel ke stavbě, povzbuzoval a dával. V poledne nás pozvali na oběd, ten tu mají vždycky společný. Při dobrém jídle jsme si ještě dvě hodiny povídali.
A během vzpomínání a sdílení náhle padla otázka: „Víš, co je to čurdovská míra?“
Samozřejmě jsem neměla tušení, snad jen že to nějak souvisí s dědečkem.
„To je, když si jedeš k Čurdům pro brambory, chceš deset kilo, oni je naváží do pytle a pak děda řekne: ,Babičko, přihoď tam ještě kilo, ať maj dobrou míru.‘“
Takhle on přistupoval ke všemu a terminus technicus „čurdovská míra“ se vžil do mluvy sboru. Když bratr ještě přidal vzpomínku na babiččiny luxusní buchty se šimlem, to už se mi draly slzy do očí.
Tohle setkání bylo z těch nejvzácnějších, ačkoliv děda s babičkou už dávno nežijí. Jsem vděčná za svoje předky, kteří žili svou víru zcela prakticky, ve všedních dnech, v mnoha drobných službách lásky. Jsou mi inspirací a požehnáním.
Připomnělo mi to verš z Písma: „Pouštěj chléb svůj po vodě a po mnohých dnech se s ním zase shledáš.“ Ten dědův doplul opravdu daleko.
Ellen Kloučková, KS Jičín
