Hana Pinknerová: Pohyb Neviditelného

Tak jsme spolu po mnoha letech zase seděly u jednoho stolu a vyprávěly si o životě. Poté, co jsme probraly muže, děti, rodiče, zaměstnání a domácnosti, jsme se dostaly i k hlubším věcem. Svěřila jsem se jí, že jsem uvěřila. „Tak ty věříš v Boha, jo?“ zeptala se tak trochu pobaveně. „Jo, věřím.“ Nevěděla jsem, co jiného říct. Věřit Bohu mi připadá tak přirozené jako dýchat. To kdyby se mě zeptala, jestli ho opravdu věrně následuju, už by má odpověď měla aspoň formální neurčitost. Někdy se mi totiž nechce. Ale věřit? To jo, to já mu věřím. Další otázka na sebe nenechala dlouho čekat. „A jak můžeš vědět, že je? Vždyť je neviditelný, nebo ne?“

Opravdu jsem honem nevěděla, co říct. Mé důkazy jsou tak subjektivní, že skeptik by je rozcupoval na cucky. Ale pak mě to napadlo. Nedávno jsem přece na podobnou otázku odpovídala dceři. Je sice rozdíl vysvětlovat duchovní realitu malé holčičce nebo dospělé zkušené vysokoškolsky vzdělané ženě, jenže nic lepšího mě nenapadlo. A navíc jsem byla sama na svůj nápad pyšná. „Viděla jsi nějakou pohádku, v níž se vyskytoval duch?“ Na mou řečnickou otázku Alena nereagovala. Její udivený pohled mě pobídl, abych pokračovala. „No, tak ducha samozřejmě nevidíme. Nikdo ho nikdy neviděl, tak ho nikdo nemůže znázornit. Ovšem, že duchové existují, o tom se v pohádkách nepochybuje. Když na neviditelného ducha hodíš prostěradlo, uvidíš, jak se ta bílá plachta vytvaruje podle nějaké postavy, která se pod ní pohybuje. Takže vlastně ducha vidíš, ale nevidíš. Vidíš, co dělá, kde stojí nebo kam jde. A tak to platí o každém duchu. Nevidíš ho, ale můžeš uvidět, co dělá, kde stojí nebo kam jde.“

„Počkej, počkej,“ zabrzdila mě kamarádka, „přece tím nechceš říct, že Boha můžeš pozorovat podle nějaké pohybující se plachty?“ „Jasně že ne podle prostěradla,“ smála jsem se sama té představě, „ale podle něčeho viditelného jo.“ Pochybovačný lesk jejích očí mě podněcoval, abych pokračovala. „Boha vidíš v tom, co dělá. Když se setkáš s nějakou opravdovou velikou láskou, setkala ses s ním. Když uvidíš nějakou skutečnou nezištnou oběť, uviděla jsi Boha. Když se tě dotkne nějaká mimořádná čistá a nevinná krása, dotkl se tě on.“

„To ale bude dílo lidí, ne?“ správně namítla přítelkyně. „Jo, to máš jako s tím prostěradlem. Ono samo taky nechodí, to ten duch pod ním.“ „Tím chceš říct, že všechna láska, obětavost, čistota a krása, co můžeme kolem sebe vidět, není z lidí, ale z nějakého Božího ducha?“ ujišťovala se Alena. „Ano, to si myslím,“ horlivě jsem kývala hlavou. „Tak tomu bych mohla rozumět, to není tak ujetý, jak jsem si představovala na začátku. Hele, řekni mi víc...“

Povídaly jsme si skoro do rána. Alena pak zase odjela do svého domova v jiném městě, ale včera mi od ní přišla pohlednice se sdělením: „Dneska jsem viděla zajímavý pohyb prostěradla. Sleduju to. Alena“

Článek byl původně publikován v Životě víry 2006/7–8.