Dave Patty: Proč si občas nepostěžovat?
Když jsem se s rodinou brzy po revoluci přestěhoval do České republiky, došlo nám, že je naléhavě nutné, abychom se seznámili se sousedy. Američané jim asi tehdy byli podezřelí, zvláště takoví podivíni, kteří věří v Boha. Nebo jsem správně neporozuměl jemným kulturním rozdílům při budování vztahů. Moje taktika byla pravděpodobně příliš přímočará. Prostě jsem zkoušel najít nějaké téma pro rozhovor a pak si s nimi začít povídat přes plot.
„To máme dnes krásně, co?“ zavolal jsem na souseda v naději, že se shodneme na něčem, co je nám oběma společné. „Strašné horko,“ odpověděl nevrle, „když to slunko takhle peče, ani se nedá nic dělat.“ Pokýval jsem hlavou a nevěděl, jak dál.
Druhý den bylo zataženo. To budu mít větší štěstí, řekl jsem si. „Dneska je hezky pod mrakem, takový bezva stín pro práci venku, viďte!“ Rozhlédl se kolem sebe krapet zamračeně. „Takhle je to pořád. Vypadá to na déšť, a potom kde nic tu nic. Co se jen tohle léto nautrácíme za vodu. Pitomé počasí.“ Zase jsem přikývl, nevěda, jak v rozhovoru pokračovat.
Co když můj šéf jedná nefér, mám nemocné děti nebo se kamarád chová jako sobec?
Pár týdnů nato jsem zkusil docela jinou taktiku. Jakmile jsem souseda zahlédl, přihrnul jsem se k plotu se zamračeným výrazem: „Všiml jste si, co provádějí s naší cestou?“ řekl jsem trochu s nechutí. „Co ta hromada štěrku támhle na konci? Ani se není kde otočit – co s tím tak asi podle ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
