Čtyři andělé kolem auta (příběh čtenáře)

V té době byl maminčin přítel vážně nemocný a každý měsíc s ním kvůli léčbě nádoru jezdili z Kutné Hory do nemocnice v Praze. Jezdívali ve třech, ještě se synem přítele, který řídil. Vždy všechno probíhalo dobře; až do oné neděle, kdy jsem celý den naléhavě vnímal, že se jim může po cestě něco přihodit a měl bych se za ně modlit. Následující den, v pondělí 4. srpna, měli totiž opět jet do Prahy.

Poklekl jsem tedy u postele a prosil o Boží ochranu na jejich cestě. Během modlitby mi Bůh dal vidění jejich auta rychle jedoucího po silnici. I když mělo ve skutečnosti červenou barvu, ve vidění bylo černé, připomínalo pohřební vůz. Nad autem se poté objevili čtyři andělé, každý z jedné strany. Auto obkroužili – a pak obraz zmizel.
V pondělí večer mi náhle volala babička. Celá vyděšená mi sdělila, že u ní zvonila policie s tím, že mamka se přítelovým synem měli na dálnici z Prahy havárku. Mamku prý v bezvědomí přepravili vrtulníkem do Vinohradské nemocnice. Na nic jsem nečekal a zalarmoval známé křesťany. Postupně se zpráva rozšířila, takže se za mamku modlilo mnoho křesťanů napříč církví.

Auto ve vidění bylo černé, připomínalo pohřební vůz.

Zpočátku nás lékaři nemohli ujistit, zda přežije další dny nebo zda se úplně uzdraví, protože byla ve vážném stavu. Měla roztržená játra, střevo a slezinu, kvůli čemuž ztratila tři litry krve. Dále zlomeniny obou zápěstí, prasklý obratel, tříštivé zlomeniny obličejových kostí a devět přelámaných žeber, přičemž jedno z nich navíc propíchlo plíci. V důsledku toho nastal oboustranný otok a následně těžký zápal plic. Ke zhojení všech zlomenin bylo zapotřebí použít několik kovových dlah a tyčí, kovovou síťku pod oko a 28 šroubů do hrudníku a rukou...

Pro mě byly tyto dny zatěžkávací životní zkouškou. Bylo by snadné propadnout strachu a zoufalství. Představa, že bych ve svém mladém věku přišel o mámu, mě naplňovala děsivou prázdnotou. Upnul jsem ale svou naději na Boží milost.

Po prvních pěti operacích se lékaři pokoušeli probudit mamku z umělého spánku, aby se jí nepoškodil mozek. Protože však sama nedokázala dostatečně dýchat, museli jí provést tracheotomii (vyústění průdušnice na povrch těla). Dýchací přístroj za ni dýchal celý měsíc. Vyživovaná byla sondou přes nosní dírky. Od počátku měla také pod klíční kostí do žíly zavedený žilní katetr, tzv. „centrál“, kudy jí brali krev, dávali léky proti bolesti, antibiotika a také anestezii při operacích. Protože byl mámin organismus plný opiátů a chemie, měla hrozné halucinace – často až ďábelské.

Když se konečně lékařům podařilo mámu dostat z nejhoršího a když viděli i fotky z místa nehody, sami prohlásili, že při ní snad museli stát strážní andělé, že tak hroznou nehodu vůbec přežila. Celkové uzdravování trvalo ještě tři měsíce, během nichž prošla odděleními od ARO a JIP, kde ji znovu učili chodit, přes chirurgii po rehabilitaci.

Mamka na onen zlomový den vzpomíná takto: „Při jízdě do Prahy jsem seděla vzadu a přítel vepředu vedle svého syna, který řídil. Když jsme z nemocnice odjížděli už bez přítele, napadlo mě sednout si vedle řidiče, ale ve zlomku vteřiny jsem se rozhodla sednout si opět dozadu. Jakoby vedená vyšší mocí (snad těmi čtyřmi anděly) jsem sáhla po klice zadních dveří. Tu situaci mám stále před očima. Jsem přesvědčená, že tento moment mi zachránil život. Vždyť i Bible říká: Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení? (Žd 1,14).
Díky Pánu a všem modlitbám se mamka nejen uzdravila, ale navíc krátce poté také přijala Ježíše za svého Pána.

Takže ve výsledku byla zachráněna dvakrát: jednou pro život zde na zemi a podruhé pro věčnost. Skoro se mi ani nechtělo věřit, že to tak dobře dopadlo. A jsem dodnes vděčný, že moje spoléhání na Boha mělo smysl.