Co s nevyslyšenou modlitbou za uzdravení?

Je čas vstávat. Nikoli pro mě, ale pro moji ženu. Ta se přece jen po chvíli odhodlá a vyráží do práce. A já bych se mohl těšit z toho, že nikam vstávat nemusím. Ale místo abych si vychutnal čas v posteli, trochu se prospal, obracím se z jedné strany na druhou. Cítím bolest v krční páteři, která prochází týlem a dotýká se až mého spánku. Bolí mě hlava. Chtěl bych spát, ale nejde to. Nakonec se rozhoduji vstát, mířím do koupelny… Místo krásného dne, o kterém jsem toho včera večer tolik napřemýšlel, sedím v ponuré náladě na naší zelené pohovce.

Jako by čekala na nejméně vhodnou chvíli

Tento den jsem neprožil zrovna nejlíp. Takové dny někdy potkají každého z nás. Ale pro mě tohle nebyl jeden ze dnů, které prožiji jednou za čas. Moje bolesti páteře a hlavy se znovu a znovu opakují, vracejí se ve chvílích čekaných i nečekaných. Někdy jen jako bolest, která se kouká jakoby zpovzdálí. Jindy v plné síle, kdy nejsem pomalu schopen vstát.

Naskýtá se otázka, zda bych s tím neměl něco dělat. Jistě by se našlo množství osob, které by mi něco doporučily nebo nějak poradily. Mám určitě rezervy, mnohé věci můžu ještě zlepšit, ale snažím se. Pravidelné cvičení na záda, dodržování pravidelného pitného režimu, vyšetření u doktora. Někdy cítím úlevu, ale bolest se znovu vrací.

A co modlitba? Tolik jich už zaznělo z mých úst. Někdy spíš zvolání, kdy jsem v nejhorších chvílích křičel k Bohu, než že bych se modlil. Jindy krátká prosba, kterou by stěží někdo další mohl zaslechnout. A nebyly to pouze moje modlitby, modlili se za mě i další. Reagoval jsem na některé výzvy k modlitbám za uzdravení. A bolest je tu opět. Jako by čekala, aby mě mohla v tu nejméně vhodnou chvíli znovu skolit.

Ježíš. Je to odpověď i na naše bolesti?

Znovu přemýšlím, proč někteří nejsou uzdraveni. Proč nejsem uzdraven já? Slyšel jsem už tolik odpovědí, které místo aby přinesly potěšení a „radu Boží“, způsobily odmítnutí a hořkost. „Máš malou víru. Kdybys nezhřešil, tohle by se ti nestalo! Musíš se víc modlit….“ Rád bych, kdybychom v takových situacích více přemýšleli o svých slovech a více se pokoušeli druhému porozumět. Nic to ale nemění na otázce o neuzdravení. Jak se s ní vypořádat?

Otevírám Bibli, abych se na některá místa podíval znovu a pečlivěji. Mnozí známe správnou odpověď z nedělní školy: „Ježíš.“ Je to i odpověď na naše bolesti? „Samozřejmě!“ ozvalo by se nejspíš při nedělních bohoslužbách. Když čtu evangelia, vidím to množství uzdravených, kterých se Ježíš dotknul. Nebyli takoví, kteří by přišli k Ježíši s bolestí a touhou po uzdravení, a odcházeli by neproměnění. Můžeme očekávat to samé i dnes? Věřím, že můžeme a máme.

Ale co další lidé, kteří nám jsou o něco blíže? Co apoštol Pavel? Když pročítám Skutky a jdu dál přes novozákonní epištoly, zdaleka nečtu o takovém množství uzdravených jako v evangeliích. Přesto je zjevné, že jak skrze ruce apoštola Petra, tak i skrze Pavlovy ruce byli mnozí uzdraveni. Dozvídám se o muži v Lystře, který byl chromý již od lůna své matky a nikdy nechodil. Pavel mu řekne, aby se postavil, a on vstane a chodí.

Nezdá se, že by Boží ruka byla ukrácena

Na jiném místě je mladík, který se jmenuje Eutychos. Ten je tak zmožen spánkem, že spadne z okna ve třetím poschodí. Zvedají ho mrtvého. Pavel přijde, chlapce obejme a on žije. Dokonce ani při ztroskotání na moři Pavel neváhá a na Maltě uzdravuje otce Publia, prvního muže ostrova. Dozvídáme se zde o mnoha nemocných, kteří byli uzdraveni. Nezdá se, že by Boží ruka byla ukrácena, ale naplno se zjevuje i při Pavlovi. Bylo to tak vždy?

Co takový Epafroditus? V listu Filipským čteme: „A opravdu byl nemocen, blízko smrti.“ Nevíme, co se s ním přesně stalo. Zdá se, že nebyl uzdraven hned, ale došlo to až tak daleko, že téměř zemřel. Nevíme, v jakém momentu přišel Pavel. Víme však, že příběh nakonec končí dobře, Bůh se nad ním smiloval.

Na konci druhého listu Timoteovi Pavel zmiňuje: „Trofima jsem nemocného nechal v Milétu.“ Proč? Jak to, že ho tam Pavel zanechává nemocného, a ne zdravého? To ho nemohl uzdravit stejně jako ty z předchozích příběhů? Co mu bránilo? A když nezůstaneme pouze u samotného dopisu, ale podíváme se na adresáta, Pavlova učedníka Timotea, dočteme se: „Nepij už jen vodu, ale kvůli svému žaludku a kvůli svým častým nemocem užívej trochu vína.“ Je zřejmé, že Timoteus měl problémy se žaludkem a byl často nemocný. Nestačila by trocha Božího uzdravení?

Budu už příště konečně uzdraven?

Nechci na základě těchto příběhů přinášet nějakou „teologii neuzdravení“. O pozadí jednotlivých postav víme příliš málo na to, abychom činili ukvapené závěry. Je zřejmé, že někteří byli nemocní, a přesto nebyli uzdraveni. Alespoň ne hned.

Co to znamená pro mě? Mám snad čekat, že ze svých bolestí a nemocí uzdraven nebudu? Naprosto ne! Ale vím, že pokud uzdravení neuvidím hned, nemusím klesat na mysli. Sám Pavel je pro mě v tomto příkladem. Píše o „trnu ve svém těle“. Nevíme, jestli se to týkalo nějakého zdravotního problému, ale ať už ano nebo ne, bylo to něco Pavlovi velmi nepříjemného. A tak se znovu a znovu modlí, ale Bůh tento „trn“ v jeho těle nechává. Pavel přesto vytrvá a horlivě následuje Ježíše Krista.

Budu příště už konečně uzdraven? Rád bych, aby to tak bylo. Očekávám jeho uzdravení. A přesto jsem vděčný, že jsem prošel mnoha bolestmi, i těmi tělesnými. Bůh mě učí vytrvat v očekávání na něj i v modlitbách za druhé. Zakouším, jak Bůh proměňuje a buduje moji víru. Bůh není bohem instantních věcí, neboť skrze instantní věci přichází instantní víra. A vím, že Bůh chce, aby moje víra obstála i v těžkých chvílích. Právě v těch bolestech někdy nejniterněji poznávám to, jaký Bůh skutečně je. Že je se mnou i v té nejtěžší bolesti, protože si jí sám prošel. A společně s ním uzdravení znovu očekávám.