Co mě naučil plesnivý jídlonosič (příběh)

Když začal náš Jiřík chodit do první třídy, domluvila jsem mu obědy ve školní jídelně. Bylo pro ně možné chodit i při zavření škol z důvodu covidu. Vytáhla jsem tedy jídlonosič, který mi dala jako dárek má milá tchyně, a začala posílat Jiříka spolu se sousedovic dětmi. Alespoň se podívá do školy, bude mít nějakou povinnost mezi distančním vzděláváním a já budu mít chvilku klid, abych dodělala oběd pro ostatní, říkala jsem si. A za chvilku se mi v hlavě zrodil i další nápad: Co takhle objednat obědy i pro nás a sfouknout to všechno dohromady?

„Kupte si pořádný jídlonosič“

Tím začaly naše nepříjemnosti se školní jídelnou. Pro obědy chodím já nebo Jiřík. Protože je beru pro sebe, Marka a někdy pro Jiříka, nejprve po mně chtěli, ať přinesu kromě trojdílného jídlonosiče ještě krabičku na salát. Začala jsem tedy poslušně nosit další krabičku, někdy pro jistotu dvě, protože mi říkali, že se jim to do jedné nevejde. Jednou mi dokonce vedoucí jídelny takovým tím tónem pro desetiletou dceru vysvětlila, že si mám koupit čtyřpatrový jídlonosič, aby se tam všechno vměstnalo. Tu paní znám, učila jsem několik let její dvě dcery výtvarku. Je zajímavé, jak se z milé introvertní maminky, která občas udělala pár vtipných trapasů, vyprofilovala vedoucí jídelny, která má všechno a všechny pod palcem.

Situace eskalovala, když jsem se během covidové uzávěry stala předmětem scény, která se odehrála před celou frontou. Přibíhá vedoucí s mými kastrůlky: „Paní Sterziková, udělejte nám laskavost, kupte si pořádné jídlonosiče, my s tím tady zápasíme, i ten váš syn s tím mnohdy zápasí. Máte to prasklé.“ Tón mě naštve, scéna před ostatními také. Tak jen prohodím, že to budu muset asi objednat přes internet, protože je všechno zapáskované. (A v duchu si říkám: „No jasně, teď budu určitě obíhat krámy a shánět správné jídlonosiče…“) Ona odpovídá s důraznou dikcí: „Domácí potřeby jsou otevřené, jídlonosiče seženete dokonce i u Vietnamce.“ 

Naštvaná odcházím, slzy mám na krajíčku. Upravuji si „prasklý jídlonosič“, u kterého se jim nepodařilo správně nasadit pokličku.

Další scéna

Týden jsem se ve škole neobjevila, raději jsem dělala „guláš“. Pak v jídelně dostali covid, tak byli zavření. Naštěstí na Alze mají všechno, tedy i správné jídlonosiče. Objednala jsem dokonce dvě soupravy. Párkrát jsem po znovuotevření jídelny zašla s novou výbavou pro obědy, ale žádného zvláštního ocenění ze strany paní vedoucí jsem se nedočkala. Tak jsem pro jistotu nějaký čas vařila doma. 

Po čase jsem ale oběd přecejen znovu objednala. Po příchodu do jídelny předávám jídlonosič vedoucí, ta ale za chvíli přibíhá zpátky a zahajuje další scénu před celou frontou těch upravených dokonalých mamin, se kterými se už pár měsíců marně snažím seznámit. „Paní Sterziková, podívejte, máte to plesnivé, my vám to pro tentokrát umyjeme, ale příště vám plesnivé jídlonosiče nevezmeme. My ani nesmíme…“ 

V tu chvíli ve mně hrkne, dělá se mi mdlo, že je zase něco v nepořádku. Že ze mě dělá úplně neschopnou matku, která si neumí ani umýt nádobí. Chtěla bych se jí zeptat, jestli zná rozdíl mezi servírkou a pracovnicí školní jídelny. Servírka totiž musí být mnohem, mnohem laskavější. Také mám chuť jí říct, že bychom se k sobě měli chovat vlídněji, když jsme společně zavření v „nejhorším kraji ze všech“ a nemůžeme jet ani do Karlových Varů. Ale neříkám nic. Jen ze mne vypadne, ať tedy do toho kastrůlku nic nedává.

S vděčností za to, co mám

Když jsem se ale pak v noci probudila a přemítala nad zážitky se školní jídelnou, uvědomila jsem si, že to všechno vlastně není tak zlé, že se mám doopravdy vcelku dobře. Jsem uprostřed neutěšené covidové situace zavřená v „nejhorším kraji ze všech“ a mým jediným problémem a nešvarem je, že mám plesnivé kastrůlky od jídlonosiče a svou nedůsledností občas doběla vytočím vedoucí jídelny. (No, manžela někdy také, ale ten si mě takovou vzal, tak věděl, do čeho jde.) 

Najednou mě naplňuje obrovská vděčnost – za tři zdravé děti (šikovného prvňáčka, hodnou a šikovnou čtyřletou holčičku i to miminko, která mě desetkrát za noc budí), za skvělého manžela, kterému nevadí občasný nepořádek, nevyžaduje každý den nejlepší kuchyni a bere většinou vše s humorem. Děkuji Pánu, že máme kde bydlet, že máme co jíst, manžel má dobrou práci… za všechny ty „ohromné maličkosti“. Také za skvělou tchyni, která mi neleze do domácnosti a nekontroluje, jestli dělám všechno dostatečně pečlivě a přesně. Místo toho umí vždycky povzbudit a říct něco laskavého a moudrého. 

Síla laskavých slov

Lidská laskavost a vlídné slovo je totiž velmi silná zbraň. Laskavě a konstruktivně vedená kritika zmůže mnohem více než kritika, která všechno zboří.  Když nám někdo leze svým chováním na nervy, je velmi jednoduché ho „na dvě doby odrovnat“, případně „setřít“. Jenomže my nikdy přesně nevíme, co ten člověk zrovna prožívá, proč se tak chová, co je pod povrchem věcí. Drobné laskavosti nás vlastně nic nestojí a zmůžou hodně, například zpříjemnit druhým lidem den. Pravda – je asi trochu obtížnější říct něco pěkného než ze sebe vysypat vodopád kritiky. (Někdy stojí dost úsilí prostě jen nepustit ten vodopád kritiky ven a raději držet jazyk za zuby.)  Ale „laskavá slova jsou jako plástev medu, jak balzám na duši, celému tělu lék,“ píše se v Bibli v Příslovích 16:24. Ano, laskavost totiž dokáže rozjasnit tvář jako první jarní paprsky slunce po dlouhé zimě. Je jako příjemná vůně oblíbené květiny anebo oblíbeného parfému.  

Na závěr musím pochválit paní z jídelny, protože od posledního výstupu se snaží být mnohem milejší. Ale i tak – až se mi příště nebude chtít vařit, zajedu si koupit jídlo do naší oblíbené restaurace, podpořím je a dám jim stovku dýško, protože tam jsou laskavější...