Co bys dělala, kdybys byla hadem? (osobní příběh)
Mám syna a dvě dcery. Synovi je devět. Když mu byly čtyři, napadlo mě, že bude pěkné pouštět mu dokumenty o přírodě. Mám obavy z všemožné havěti, hadů a velkých pavouků. Fascinuje mě se však dívat na něco, z čeho mám velký strach. Ve čtyřech letech jsem synovi pustila pořad Pán hadů. Moderátor v něm putuje divočinou a nachází jedovaté a nebezpečné hady. Občas potká i jedovatého pavouka. Říkala jsem si super, kluka to zajímá, je to o přírodě.
Audio pouze pro předplatitele
Jenže náklonnost se proměnila v lásku. No dobře, říkala jsem si, je to také Boží stvoření. Nakupovali jsme tedy gumové pavouky, hady a štíry. Familiárně je nazýval „moje roztomilá zvířátka“. Když mu bylo pět, dokázal pojmenovat všechny jedovaté hady, které jsme viděli v zoo. Obcházel dům a krmil nejrůznější pavouky schované v jejich úkrytech. Chytal je také do sklenic a nosil je domů. Manžel tvrdí, že to má v genech.
V tom si všimnu, že terárium je prázdné. Had je fuč...
Krůček za krůčkem...
Vzali jsme ho i k přátelům, nadšeným chovatelům hadů, krokodýlů a všeho možného. Viděla jsem, že chovat podobné potvory je možné. Půlku obýváku zabíralo obrovské terárko pro nejrůznější havěť: hroznýše, anakondu, piraně, krokodýly, dravé vodní želvy... Když dostal Jiřík od pana domácího návrh, jestli se nechce do terárka podívat, že tam prý své kluky také často bere, nějak mě opustil zdravý rozum a souhlasila jsem. Se strachem jsem pozorovala, jak ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
