„Chvály nejsou křesťanské karaoke,“ říká Josh Maze z Pinelake Worship
Co dělá dobrého vedoucího chval? Talent? Pomazání? Profesionalita? Josh Maze tvrdí, že bez charakteru a vztahů nestačí ani jedno. Popisuje, jak v jejich sboru připravují bohoslužby, proč je někdy potřeba kvůli lidem „zpomalit vlak“ a proč by chvály měly být spíš setkáním než zážitkem. Otevřeně mluví i o vyhoření a chvílích, kdy se Bůh zdá být daleko.
Audio pouze pro předplatitele
Jak jste se stal vedoucím chval?
Když se mě na to lidé ptají, vracím se k momentu, kdy se setkali mí rodiče. Máma se v 70. letech účastnila konkurzu do tátovy kapely. Takže jsem vyrůstal v hudební rodině. A protože se táta věnoval vedení a zakládání sborů, vyrůstal jsem zároveň v církvi.
Už v raném věku jsem věřil v Krista, ale dřív než do Ježíše jsem se zamiloval do hudby a rocku. Chtěl jsem být rockovou hvězdou. Jeden žalm říká: „Těš se v Hospodinu a dá ti, po čem touží tvé srdce.“ (Ž 37,4) Jak jsem rostl ve svém vztahu s Pánem a učil se radovat se v něm, začal mi dávat touhy nové.
Lidé ve vašem týmu jsou důležitější než produkt, který tvoříte.
Jak se to projevilo?
Zamiloval jsem si církev a chvály a uctívání. Když jsem viděl, jak Hillsong United začali vydávat svá alba, říkal jsem si: „Tihle kluci jsou skvělí. Jsou to surfaři. Mají rádi rock. Jezdí na skejtu a oblékají se jako já. Ale skládají chvály. A když lidé z ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
