Chtěla jsem si lásku zasloužit (příběh čtenářky)

Ačkoliv jsem sama nechápala, odkud tyto nejistoty pramení, trápila jsem se pocity nedostatečnosti, sebeobviňování a nedůležitosti. Zkrátka, že si nezasloužím lásku. Nechtěla jsem těmto pocitům propadat a utopit se v sebelítosti. A tak jsem bojovala po svém. Usilovala jsem o výborné výsledky ve škole, chtěla jsem být oblíbená v kolektivu, mít úspěch ve volnočasových aktivitách… Potřebovala jsem sama sobě dokázat, že si zasloužím lásku. Ale při každém neúspěchu se tyto pocity vracely o to tíživěji. Věřila jsem, že Bůh existuje, ale zároveň jsem byla přesvědčená, že i jeho lásku si musím zasloužit životem bez hříchu.

V době dospívání jsem svůj sisyfovský boj odsunula. Nemohu říct, že jsem ho vzdala, protože jsem ho vzdát nikdy nechtěla. Ale byla jsem unavená a hrozně, hrozně moc naštvaná. Naštvaná na Boha, že mi zakazuje dělat věci, které chci dělat. Naštvaná na rodiče, protože jsem byla přesvědčená, že mě přijímají, jen když jsem „dobrá křesťanka“. Přestala jsem chodit do církve, propadla jsem anorexii, střídala jsem vztahy, pila jsem a kouřila trávu. Ocitla jsem se na dně. Mé tělo, prostoupené nepřijetím sebe sama a smutkem, vypovědělo službu a skončila jsem v nemocnici na pokraji života. Nebudu popisovat detaily tohoto stavu, ani zdlouhavou léčbu. Pro mě je to už zapomenutá a odpuštěná minulost. A to díky Bohu, který na mě nezapomněl a něžně si mě přitáhl k sobě.

Za nějaký čas po události v nemocnici jsem poslouchala chvály a Pán Bůh ke mně promluvil. Dal mi milost porozumět do hloubky tomu, že podstata víry není v přesvědčení o jeho existenci. Ale jde o to odevzdat se, pokořit, přijmout Ježíšovu oběť a žít život pro něj a v něm. A několik měsíců poté jsem v církvi dostala papírek s veršem z Bible, který mluvil o tom samém: „Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ (Ř 5,8). Můj nebeský tatínek mě osvobodil z mého vězení podmíněné lásky. Odevzdala jsem mu svůj život a rozhodla se jít za ním. Od té doby v mém životě jedná a mění ho. Mění mé vztahy, způsob myšlení a priority. I když život nebyl a není peříčko, díky víře mám naději a radost. Pán Bůh jednal v mém životě mockrát, proto zde uvedu jen dva příklady, které pro mě patří k těm nejsilnějším.

Aniž jsem si to uvědomila, kvůli svému předchozímu způsobu života a zraněním, která ho provázela, jsem byla svázaná neodpuštěním, bolestí, úzkostí. Jako by moje duše byla vyprahlá. Modlila jsem se, hledala pomoc u Boha. Nic se nedělo. Nemohla jsem spát a několik let jsem trpěla děsivými nočními můrami. Nedokázala jsem se ztišit a pokaždé, když jsem byla sama se sebou, přicházel téměř paralyzující strach. Snažila jsem se maximálně naplnit každou minutu každého dne, abych tomuto strachu unikla. Když jsem usínala, pouštěla jsem si audioknihy, abych ho přehlušila. A pak se Bůh ozval. Během jednoho křesťanského tábora mě dostal do situace, kdy jsem vyznávala své hříchy nahlas před americkými misionáři. Jakmile jsem vyslovila modlitbu odpuštění, fyzicky jsem vnímala, jak něco odešlo. Od té doby se tento strach znovu neobjevil a noční můry zmizely.

Od té doby už se strach neobjevil a noční můry zmizely.

Další příklad Božího jednání v mém životě je o tom, jak mě „naučil létat“. Minulý rok v únoru jsem byla hospitalizovaná se zánětem srdečního svalu, který byl chronicky rozšířený po celém těle, bojovala jsem o život. Byla to pro mě jedna z nejtěžších zkoušek v životě. Ne kvůli bolesti nebo strachu ze smrti. Ale kvůli neschopnosti pracovat, žít plnohodnotný život, být 24 hodin denně jen sama se sebou. Nejhorší byl pocit, že jsem k ničemu, že jsem na obtíž a jen přidělávám bolest svému okolí. Bůh mě ale v tomto období nesmírně obohatil a ukázal mi jiný pohled na celou situaci.

Jednou večer mi zavolal tatínek a plakal: „Viděl jsem, jak tě Ďábel chce zabít. Oslabil tvé tělo, až jsi zemřela.“ Musím přiznat, že během prvních měsíců nemoci jsem ve všech svých snech zemřela. Pak jsem měla jiný sen. Barevný, živý a krásný. V tom snu jsem umírala, vzala jsem si lék, ale nezabral. Tatínek mě vzal do náruče a nesl mě k autu, že pojedeme do nemocnice. U auta jsem ale nabrala sílu, otočila jsem se směrem k lesu a tam stály dvě postavy. Ježíš a Duch svatý. Roztáhla jsem ruce a vzlétla. Napadlo mě, že přece létat neumím, že spadnu. Ale byla jsem šťastná a věděla jsem, že ať to dopadne jakkoliv, bude to dobré, protože Bůh je se mnou. Jsem si jistá, že to byl sen od Boha, a fakt, že je se mnou, si připomínám denně.

Během tohoto období mi také jasně ukázal, že má hodnota není v tom, co všechno zvládnu. Ale že má hodnota je v něm. Že jsem součástí jeho rodiny a nemusím se o to zasloužit. Teoreticky jsem to sice věděla, slyšela jsem to přece v církvi tolikrát. Ale když jsem se dostala do situace, kdy jsem si nedokázala vyčistit zuby, nějak jsem tomu nevěřila. Ale Bůh mi to dal pocítit a já si to snažím dále připomínat. To je ale jen zlomek toho, jak moc se mnou jednal během této nemoci, a jsem opravdu vděčná a věřím, že on mou situaci viděl a držel mě v náručí. Vnímala jsem jeho přítomnost během každého vyšetření, vždycky se o mě materiálně postaral a mé vztahy, o které jsem se tolik bála, touto zkušeností posílil a upevnil.