Být jako kostel v Sudetech

Tam, odkud pocházím, se tento verš často citoval jako podpora zdravé životosprávy. Je-li naše tělo chrámem Ducha, je třeba se o něj náležitě starat, aby bylo v dobré kondici, aby dobře vypadalo, bylo zdravé a silné.

Přiznám se, že s tím mám v poslední době trochu problém. Moje tělo je pořezané a posešívané, aktuálně v procesu pooperačního hojení. Ale i když se zahojí, vyhlídky do budoucna nejsou příliš valné: Asi budu potřebovat brýle. Svaly ochabují. Bývám unavenější.

Svoje tělo teď vnímám ani tak ne jako chrám, spíše jako kostel někde v Pošumaví, který zde zůstal po odsunu původního obyvatelstva a v průběhu desetiletí postupně chátral. Omítka opadává, některá okna jsou vytlučená, zvon dávno nezvoní a střechou zatéká. Z původní výzdoby v interiéru toho mnoho nezbylo. Úplně ho vidím před očima.

Ale do toho obrazu se náhle prolíná další: Je večer a právě k němu přichází skupina mládežníků. Vejdou dovnitř a začnou se rozhlížet. Musí se chvíli rozkoukávat, už je skoro tma. Není co rozsvítit. Žádný lustr tam nevisí, a i kdyby visel, elektřina nefunguje. Ale to nevadí. Postupně odkládají batohy, zapalují svíčky a staví se do kruhu. Někdo vybalí kytaru, jiný flétnu, vzadu se dokonce mihnou housle. Chvíli je ticho, které po chvíli přeruší první tóny. Přidají se akordy. Potom hlasy, nejdřív nesmělé, ale pak čím dál pevnější, usazené v harmoniích, odpovídající si navzájem. Celý ten nádherný souzvuk stoupá až někam ke kůru a ještě výš, až ke krovům. Chvály a světlo. Naslouchání a život. Modlitby. Dýchání.

Jestliže jako poutník procházíš kolem, to první, co tě zaujme, je teplá záře a hudba linoucí se z oken. Láká tě vstoupit, poslouchat, přidat se. Exteriér ohlodaný zubem času je najednou nedůležitý. Už to nejsou mrtvé kameny a prázdný prostor. Jestliže v chrámu stojí někdo, kdo hledá Boží tvář, kdo mu chce naslouchat, kdo se modlí, zpívá mu, pak je v něm život.

Našim úkolem je právě takovým chrámem být. Jestliže ve svém srdci uctíváš Hospodina, čekáš na jeho slovo, děkuješ mu a vyznáváš lásku, pak ho uctíváš v Duchu a v pravdě a tvoje tělo je chrámem, ve kterém je život. Přebývá v něm on sám. Kousek odloupnuté omítky je pak nepodstatný.