Batůžek (povídka Delicie Nerkové)
Nejdřív mě pozvali na rozlučkovou párty. Program byl pro mě překvapivý, zpívalo se tam, taky se kdekdo modlil, povídalo se ve skupinkách nebo jen dvojice spolu. I víno tam bylo a chleba, taková jakoby ochutnávka, ale to každému nedávali, přišlo mi to divné, když řekli, že jen pokřtěným. Ale pochopila jsem, že je to něco jako klubová zvyklost. Pořád jsem čekala, že přijdou snoubenci, ale když jsem ani po několikáté otázce nedostala odpověď, vzdala jsem to. To bylo – samý úsměv, spiklenecké pomrkávání, krčení ramen, však uvidíš, to poznáš, až přijde ženich...
Nevadilo mi to. Ani ty modlitby mi nevadily, i já se občas modlím k Bohu, o kterém nic nevím, nikdy jsem ho neviděla, neslyšela. O jeho ukřižovaném synu samozřejmě vím, je to na obrazech ve starých kostelích, v galeriích, dočetla jsem se, že byl úžasný, a proto nepohodlný mocným lidem. Hm. Takových mučedníků jsou miliony, pokud vím. Syn prý vstal z mrtvých, to mi vysvětlil kamarád, když jsem se ptala, proč nosí na krku křížek bez Krista, když někde jsou kříže s visícím Kristem.
Aha, oni chtějí, abych tam dala všecky své věci a hodila je do koše?
Taky jsem viděla filmy a vím, kdy přibližně vzniklo křesťanství. No a tahle rozlučková párty je vlastně křesťanská, proto je tu málo vína, hodně čaje a nealko, roztomilé domácí jednohubky, ovoce, dortíky... Já už dávno nemám domov, takže mi to všechno připadá příjemné a dojemné. Jsem tu ráda. Přišel za mnou takový sympatický týpek, na nic si nehrál, dal mi kartičku a na ní pozvání na svatbu. Jediná podmínka byla ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
