Afričan Charlie a můj návrat k Bohu (příběh čtenářky)
Odjakživa jsem si přála psa, ale čím jsem byla starší, tím bylo jasnější, že u rodičů nemůžu mít větší zvíře než křečka. Ale Pán Bůh má naštěstí pro každého dokonalé načasování. Před třemi lety jsem se dvěma kamarádkami sdílela touhu dobrovolničit v Africe. Tak dalekou cestu jsem vnímala jako zcela nedosažitelnou. Tou dobou se v Prostějově konala přednáška o misii v Keni, s přednášející Radkou jsme zůstaly v kontaktu a nakonec jsme za ní následující rok opravdu přiletěly. Věnovaly jsme se tam především sirotkům a pomáhaly na farmě, kde byli dva psi. A tím to začalo.
Audio pouze pro předplatitele
Radka věděla, že mám vztah ke zvířatům, a dala mi proto za úkol jednoho z nich, Charlieho, naučit základní poslušnosti. Byla to pro mě úžasná výzva (kterou jsem myslím zvládla). Našla jsem jeho motivaci, což bylo hlavní, a pak to šlo skoro samo. Vytvořila jsem si s ním skutečně hluboký vztah. Těsně před naším odletem zpět do Česka byl na kastraci a já u něj byla během celé operace. Chtěla jsem si ho odvézt domů, ale věděla jsem, že to není možné. Jedná se totiž o nesmírně komplikovaný proces.
To jsem ještě netušila, jak do toho vstoupí Ježíš. Po celý následující rok se mi nesmírně stýskalo a viděla jsem Charlieho všude, moc mi chyběl. Stačil mi pohled na jiné psy a tekly mi slzy. Souběžně s tím jsem řešila také své vážné psychické potíže. (Je zázrak, že jsem stále tady.) Po dvou letech, během kterých jsem se dávala psychicky „do kupy“, mi napsala kamarádka Vendy z Keni, že Charlie nemůže u Radky zůstat, protože na něj další psi útočí. Další den se mi ozvala i Radka a chtěla, abych si pro něj přiletěla.
Rozhodování pro mě přesto nebylo snadné. Uvědomovala jsem si, jak náročný proces to bude. Ale při pomyšlení, že bych se musela smířit s tím, že Charlieho už neuvidím, mi bylo ještě hůř a nevěděla jsem co dělat. V srdci jsem měla od začátku touhu udělat pro jeho záchranu maximum. Rozebírala jsem to s Bohem i s blízkými lidmi. Po měsíci hledání jsem se rozhodla převézt ho do České republiky. Od začátku jsem vnímala Boží vedení a posilu.
Každou cestu do práce jsem vnímala jako požehnanou, připomínala jsem si slova modlitby Páně: „Buď vůle tvá“. Věděla jsem, že sama to nezvládnu, jen s důvěrou v Boží pomoc. Bála jsem se administrativy ohledně převozu Charlieho a toho, zda se mi podaří získat dostatek financí. Bylo potřeba uspořádat sbírku, na kterou mi přispěla spousta lidí. Jedna kamarádka mi také nabídla brigádu. Měla jsem strach letět sama, a především jsem se obávala, jak let zvládne Charlie. Ale opět jsem se vracela k modlitbě Páně a slovům „Buď vůle tvá”.
Přála jsem si, aby tu měl Charlie poslání a nebyl tu jen pro mé sobectví. To celé mi dalo naději, novou chuť do života a oživilo můj vztah s Bohem (dva roky předtím jsem od něj byla tak vzdálená, že jsem nebyla schopná se modlit, číst Bibli ani ho chválit, prostě nic).
Kamarádka mi napsala, že Charlie nemůže v Africe zůstat, protože na něj další psi útočí.
Nakonec jsem v noci těsně před odletem dostala vízum, PCR test na covid dvě hodiny před odletem... Věděla jsem, že Bůh to má v rukou. A jako zázrakem jsem byla ten den zcela klidná. Celá cesta do Keni a celý pobyt byl do posledních dnů opravdu požehnaný. Ubytovaná jsem byla u jedné místní rodiny a se vším mi pomáhal kamarád Masúd. Cesta zpět byla o dost stresovější, hlavně pro Charlieho, ale nakonec vše dobře dopadlo a ve Vídni na nás už čekala moje rodina.
Myslím, že Charlie tady opravdu má své poslání. Pomáhá mi opět si užívat života, oživil mou víru i vztah s Bohem, posiluje mou důvěru k Bohu. Získal mi také spoustu nových přátel a několik lidí díky němu překonalo strach z psů. Cesty vlakem využívá k seznamování a k potěšování druhých lidí. A dokonce i v mém sboru ho vždy rádi vidí, vítají ho a někteří ho berou skoro za člena sboru.
V prosinci 2021 před Vánoci jsem opět zažila krásné setkání ve vlaku s postaršími manželi, které Charlie zaujal. Tlačil se pánovi na klín a hodně se jim líbil. Nic z toho mi nebylo cizí, stávalo se nám to skoro pokaždé, když jsme cestovali vlakem. Ale toto setkání bylo něčím jedinečné – během povídání jsme zjistili, že jsme všichni věřící a máme toho společného více. Nakonec jsme si i předali kontakty.
Další den mi pán z toho páru napsal na Facebook dlouhou zprávu, až mě to překvapilo. Psal mi, že si myslí, že to setkání nebyla náhoda. Nějakým způsobem vnímal od Boha, že máme zůstat v kontaktu. Na Nový rok mi napsal jejich syn David. O pár dní později jsem dostala proroctví od partnera kamarádky, že Bůh pro mě má někoho, s kým budu sdílet život. Právě s Davidem jsem později začala svůj první reálný vztah a nyní jsme spolu již zasnoubeni.
Tak pro mě díky Charliemu, a věřím, že hlavně díky Ježíši, začal nový příběh.
