„No jo, život...“ Mladí lidé a obavy z budoucnosti
První verzi tohoto článku jsem nemohla psát. Ten večer, kdy jsem se na něj chystala, jsem strávila dopisováním s jednou slečnou z našeho sboru. Řešily jsme její strachy a smutky spojené se životem.
Audio pouze pro předplatitele
Život, to je velké téma. Už se z toho mezi námi (tedy mezi mnou a mladými, se kterými jsem nějak v kontaktu) stalo tak trošku úsloví. Když něco bolí, zašmodrchá se to a člověk by si to představoval jinak, řekne se prostě: „No jo, život.“ Stěžovat si není kde, reklamovat není co. Ale zdá se mi to, nebo to úsloví v našich konverzacích poletuje čím dál častěji?
Všimla jsem si toho někdy na počátku roku. S pár vrstevníky jsme seděli u pohodové odpolední kávy a řeč šla kolem stolu.
„Taky jste si všimli, že ti mladí dneska nic nevydrží?“
„Já tomu nerozumím, ale oni potřebují pořád jen odpočívat.“
„Hlavně, aby nikdo neviděl, že udělali chybu, to by se snad sesypali. Ale přijít se zeptat, poprosit o radu, to ne. Na to oni si musí přijít sami.“
Konstatování se vršila jedno na druhé. Napřed jsem s každou další větou otevírala pusu a chtěla se „těch mladých“ zastat. Říct něco na jejich obhajobu. Nebo spíš prostě vysvětlit, jak to mají a proč to tak mají. ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
