Sam Allberry: Když o něčem mluví Bůh, měli bychom i my

Co pro vás osobně znamenalo uvěřit Kristu a následovat ho?

Když jsem poprvé uslyšel evangelium, uvědomil jsem si, že Ježíš zemřel za mě a že také vstal z mrtvých. Byl ochoten prolít svou krev a přemoci smrt kvůli někomu, komu nic nedlužil a kdo si od něj nic nezasloužil. Když jsem to uviděl, poprvé jsem pochopil, že Ježíš byl někdo, komu můžu svěřit celý život. On jeho tíhu dokáže unést.

Kdy a jak se to stalo?

Předtím jsem si nebyl jistý, jestli v Boha věřím. Když mi bylo sedmnáct, jeden věřící přítel mě pozval na setkání mládeže ve svém společenství. Byl jsem zvědavý a chtěl jsem se o tom, čemu věří, dozvědět něco víc. Už z první promluvy, kterou jsem tam slyšel, bylo zřejmé, že v křesťanství nejde o to, že Bůh pogratuluje dobrým lidem, ale že hledá ztracené. Hluboko v sobě jsem se s tím dokázal ztotožnit. Najednou jsem si uvědomil, že jestliže mě Bůh vytvořil, měl bych ho znát; ale neznal jsem ho a bylo mi jasné, že to není jeho vina, ale moje. To, že Ježíše stálo život, aby pro mě přišel, mi pomohlo si uvědomit, jak moc mě miloval.

Jak se vztah s Ježíšem projevuje ve vašem každodenním životě?

Prakticky každý den zažívám chvíle, kde stojím před jasnou volbou mezi následováním toho, co Ježíš říká, a toho, co bych raději udělal já. V takových okamžicích se snažím vzpomenout si na Ježíšovu dobrotu a důvěřovat jeho cestám, i když je to třeba jde proti mým přáním. Může to být třeba to, že se snažím být míň naštvaný, když jsem uvízl v dopravní zácpě, nebo když se snažím věnovat druhým lidem, i když jsem unavený a raději bych si někam zalezl.

Velkým tématem vašich knih je naprosté vydání Kristu. V čem podle vás spočívá podstata následování Krista?

Následovat Ježíše jednoduše znamená důvěřovat mu ve všem, co se našeho života týká, a snažit se žít v souladu s jeho cestami. Znamená to poznat pravdu o tom, za koho se prohlašoval a co pro nás udělal. A taky je v tom něco víc než jen obdiv k němu, nebo dokonce než jenom nějaká loajalita; je to skutečné následování. V životě není oblast, ve které bychom nepotřebovali jeho pomoc.

V knize „7 mýtů o singles“ píšete o sedmi nejčastějších oblastech neporozumění tomu, co obnáší být svobodný. V čem vidíte největší obohacení pro svůj život v tom, že nežijete v manželství??

Největší radost prožívám v tom, že mi to dává flexibilitu, abych mohl sloužit Kristu a ostatním způsobem, jakým bych nemohl, kdybych byl ženatý. Můžu sloužit v církvi, setkávat se s lidmi a investovat do řady přátelství nebo být k dispozici, když se zrovna někde vynoří nějaká potřeba. Tyto věci jsou pro mě vzácné.

Co je pro vás naopak nejtěžší?

Největší výzva je v tom, že nemám jednoho člověka, se kterým sdílel bych svůj život. V manželství si takový druh důvěrnosti budujete. Když jste svobodní, rozptýlí se to mezi různá přátelství. Budovat hlubší vztahy vyžaduje čas, a udělat si ho není vždy snadné.

Jak vnímáte otázku nutnosti celibátu kněží tak, jak ji pojímá katolická církev? V anglikánské církvi je pastorům ponechána možnost rozhodnout se, zda vstoupí do manželství, nebo zůstanou svobodní. Co je podle vás pro vedoucí farností či sborů lepší?

Nemyslím si, že Bible učí, že by pastýři měli žít v celibátu; proto nesouhlasím s tím, jak katolická církev trvá na tom, aby se kněží neženili. Domnívám se, že to je oblast, ve které máme svobodu. Je požehnáním mít pastory, kteří jsou ženatí, i pastory svobodné. Zvláště větší sbory mohou mít užitek z obojího.

Sex jako velké téma

Nebojíte se témat, která hýbou dnešní společností a se kterými si církev často neví rady – náklonnost ke stejnému pohlaví, předmanželský a mimomanželský sex... Proč je to pro křesťany tak těžké a jak si s tím máme poradit?

Každé téma, které je problematické a hojně diskutované v širší společnosti, bude nesnadné také pro církev. Často se chceme vyvarovat zbytečných konfliktů, nechceme být necitliví v tématech, která v sobě zahrnují zranění a hlubokou bolest. Když ale dojde na oblasti, o kterých Bůh mluví – jako je právě oblast sexuální etiky –, pak je naší povinností sdílet učení Písma se světem kolem nás. Výzva spočívá v tom, abychom to dělali způsobem, který zároveň sděluje Boží dobrotu, abychom nebyli těmi, kteří druhé jen omezují a mají „zastaralé názory“. Hodně pomůže, když jsme ochotní lidem, které známe, věnovat svůj čas, pozorně naslouchat jejich zkušenostem, nadějím a obavám. Často to brousí náš cit pro to, jak pro ně křesťanské poselství může být požehnáním.

Vzpomenete si na nějaký příklad, kdy jste s někým na toto téma mluvil? Jak to probíhalo?

Takové rozhovory s různými jednotlivci vedu často. Nedávno jsem mluvil s jedním studentem, který zvažoval, jestli má v této oblasti následovat Ježíšovo učení. Když jsem ho poslouchal, uvědomil jsem si, že se bojí toho, že skončí sám a jeho život bude bezútěšný. Nakonec jsme si dobře popovídali o tom, jak nás Bible vede k mnohem zdravějším způsobům, jak budovat blízké vztahy, než jen tím, že budeme hledat sexuální naplnění.

Není dnešní církev na otázky sexuální etiky zaměřena příliš a nevede to k tomu, že přehlíží jiné otázky, kterým by se možná měla věnovat také?

To může být skutečným nebezpečím a pravděpodobně bychom našli sbory a církve, kde to tak je. Ale obecně platí to, že je to spíše společnost kolem nás, která ze sexu dělá velké téma, a je potřeba, abychom na to jako křesťané reagovali. Pokud máme být věrní ve snaze zasáhnout sekulární společnost, potom je třeba, abychom vstupovali do diskuse a vyjadřovali se k věcem, o kterých se mluví. V současné době je toto téma jedním z nejdiskutovanějších.

Ve svých knihách vycházíte z osobní zkušenosti, sám jste se tedy setkal s různými reakcemi – ať už v církvi, mezi přáteli či v rodině – na skutečnost, že jste se musel vyrovnávat s náklonností ke stejnému pohlaví. Co v tom pro vás bylo nejtěžší?

Obecně o mně platí, že jsem poměrně ostýchavý a nemám rád konflikty. Takže pro mě bylo obtížné být otevřený ve věcech, které jsou tolik osobní, zvlášť když člověk ví, že se jedná o kontroverzní témata. Většinou jsem raději, když mohu stát ve stínu, takže pro mě byla velká výzva o těchto věcech psát.

Zažil jste v církvi nepochopení nebo odmítnutí?

Někdy jsem se setkal s reakcemi, které byly zraňující. V některých církvích byli lidé, kteří se na mě zlobili, aniž by si dali práci s tím, že by si mě skutečně vyslechli. Jeden muž přímo z mého sboru byl opravdu nerad, když jsem o této oblasti poprvé promluvil. Připadalo mu to jako nevhodné téma, o kterém by se v církvi mluvit nemělo. Snažil jsem se vysvětlit, že o tom mluví i Bůh v Písmu, a proto o tom máme mluvit i my.

Jak se vám daří budovat a udržovat přátelské vztahy v církvi a jak mimo církev? Je v tom nějaký rozdíl?

Nedávno jsem se přestěhoval, takže se seznamuji s novým městem, novým sborem. Snažím se být společenský, vybudovat přátelské vztahy a zapojit se do života obce. Naštěstí je můj nový sbor v těchto oblastech velmi silný, což mi v budování vztahů hodně pomáhá. O něco složitější je to mimo církev a také to zabere víc času, vezmeme-li v úvahu, že sloužím v církvi na plný úvazek. Přesto se snažím hledat způsoby, jak se seznámit se svým okolím a zapojit se do života lidí, které mám kolem sebe.

Jak konkrétně to děláte, máte na to nějaký recept?

Mám vyzkoušeno, že většinou nejrychlejším způsobem, jak se s lidmi blíž poznat, je pozvat je k sobě domů na návštěvu nebo s nimi zajít na kávu. Když někoho nechám, aby mi vyprávěl o sobě a svém životě, rychle to otevírá dveře k přátelství. Samozřejmě že s některými lidmi má člověk víc společného a lépe si rozumí. Dnes mám jednoho z nejbližších přátel, se kterým jsme si rychle „padli do noty“ už při prvním setkání. Prostě jsme si uvědomili, že za sebou máme několik podobných zkušeností, které nás výrazně formovaly.

Naslouchat těm, kdo jsou jiní

Služba KMS je zaměřená na budování dobrých vztahů mezi křesťany z různých církví. Jak tuto oblast vnímáte vy?

Považuji ji za velmi důležitou. Měl jsem výsadu (kterou jsem si hodně užíval), že jsem pracoval s křesťany ze širokého spektra různých sborů a denominací, což mě velmi obohatilo. V mnoha oblastech se navzájem potřebujeme. Máme kolem sebe celý svět, který musíme zasáhnout. Už jenom jedno společenství samo o sobě je pestrobarevné a jiná společenství mají jiné silné stránky, jsou vnímavá vůči jiným věcem – v tom všem se od sebe můžeme učit. Také nám to pomáhá vidět slepá místa ve vlastním společenství či denominaci. V tom, v čem jsme slabí, můžou být jiní silní a můžou naplňovat potřeby, které my nevidíme.

Co může církev udělat proto, aby stavěla mosty mezi lidmi různých názorů, denominací, typů lidí...?

Platí zde totéž co jinde, když jde o budování mostů. Když druhým věnujeme čas, nasloucháme, klademe promyšlené otázky – to všechno jsou způsoby, které budují porozumění a vytvářejí dobré vztahy. Nejjednodušší způsob, jakým to můžeme dělat, je, když na sociálních sítích sledujeme širokou škálu lidí s různými názory. Umožňuje nám to spojit se s lidmi, se kterými bychom se jinak nepotkali.

Máte ve svém okruhu někoho, kdo je výrazně „jiný“?

Moje služba s sebou nese to, že se setkávám s širokým spektrem lidí, často s různým přesvědčením. S některými pro mě bylo snadné mluvit, měli jsme k sobě přirozeně blízko. V takových případech se snažím zůstat s těmito lidmi v kontaktu a setkávat se, když je to možné. Mám přítele, který má mnohem konzervativnější názory než já. Často se stává, že mu zavolám, abych zjistil, co si myslí o nějaké konkrétní věci, nad kterou zrovna přemýšlím – čistě pro to, abych si naše názory porovnal. Často spolu nesouhlasíme; přesto oceňuji způsob, kterým mě nutí, abych přemýšlel o věcech, které říkám a dělám.

Věnujete se mj. apologetice, tedy rozumové obhajobě křesťanství. Má apologetika smysl i v postmoderním světě, kde se klade mnohem větší důraz na pocity a emoce než na rozum?

Myslím si, že apologetika je dnes ještě potřebnější právě kvůli tomu, co jsem zmínil před chvílí. Apologetika by se totiž měla zabývat nejen tím, co je rozumové, protože i lidskou osobnost tvoří víc než jen mysl. Je důležité hledat způsoby, jak oslovit lidi nejen racionalitou křesťanské víry, ale také dobrotou, která je v ní obsažena. Nedotýkat se pouze mysli, ale také srdce a představivosti – v tom vnímám úkol křesťanských apologetů v dnešní dobře.

Kateřina a Tomáš Coufalovi
Ukázka z rozhovoru, který vyšel v Životě víry 2021/5, str. 8.