Petr Raus: Chvála odvahy něco pokazit

Trochu mi to rezonuje se současnou woke kulturou či ideologií. Hlavně druhému nezpůsobit žádný nepříjemný pocit, nic, co by narušilo jeho pohodu, jeho „well-being“, jak se říká! Teď ovšem myslím na well-being v lidovém podání; zatímco Světová zdravotnická organizace zahrnuje pod tento pojem i schopnost dobře zvládat běžné stresy, lidová verze si představuje život bez stresu, naprosto v pohodě, bez jakýchkoli nepříjemných zkušeností. A tak nechceme druhému zkřížit cestu ani stéblem!

Ježíš to říkal jinak: „Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim.“ Zní to podobně, také mu jde o to, vycházet druhým vstříc. Rozdíl je přitom zásadní. Lidová moudrost vybízí k opatrné pasivitě, evangelium žádá aktivitu. Zvedni se a něco udělej.

Pasivita je bezpečnější, člověk neriskuje neúspěch. Kdo ví, co ten druhý vlastně nemá rád? Kdo ví, co ho vytočí? Nebo také: co si bude vykládat jako moji slabost, nebo dokonce hloupost. Raději se stáhnu a nechám druhému jeho prostor, nepolezu do jeho komfortní zóny.

Vnímám jako paradox, že církev svým vnitřním nastavením takové postoje v určitém ohledu posiluje. Hlavně nezhřešit. Hlavně neudělat nic zlého, žádnou chybu. Jak bych obstál v očích bratrů a sester! Na svatosti (rozuměj: bezchybnosti) přece tolik záleží!

A tak se modlíme „odpusť nám naše viny“ s představou, že potřebujeme očištění od veškerých svých zlých skutků. Od všeho, co jsme udělali špatně, co jsme pokazili.

Jenže to původní slovo, které Ježíš v této vzorové modlitbě použil, znamená vinu nikoli jako zlý čin, ale jako dluh, jako nenaplněnou povinnost. Chybu občas udělá každý, větším problémem zůstává, když neuděláme, co jsme udělat měli.

Když jeden král svěřil před svou cestou majetek služebníkům, aby se mu o něj postarali, jak to vyprávěl Ježíš v jednom ze svých podobenství, čekal od nich aktivitu. Vidíme to, když sledujeme, jak po návratu své služebníky hodnotil. Ocenil ty, kteří riskovali neúspěch a svěřené peníze investovali. A ocenil je za odvahu, ne za výnos! Ocenil stejně toho, který vydělal pět hřiven, jako toho, který vrátil jen o dvě hřivny víc. Potrestal jediného, a nepotrestal ho za ztrátu. Vždyť onen muž vrátil všechno, co mu bylo svěřeno. Pán ho potrestal za opatrnost, za strach, za pasivitu. „Bál jsem se tě,“ přiznal ten služebník. Vlastně řekl: „Nedůvěřoval jsem tomu, že bys unesl můj neúspěch.“

Věříme ještě tomu, že Hospodin snese naše chyby? Že jim rozumí? Že od nás čeká ještě něco jiného než poslušnost?

Farizeové Ježíšovy doby měli za to, že branou do Boží přítomnosti a tím i do života může být jen úplné naplnění celého Zákona. Však to tak Hospodin říkal už prostřednictvím proroka Ezechiela: „Vydal jsem jim svá nařízení a seznámil je se svými řády, skrze něž má člověk život, když je plní.“ A tak se snažili. Ježíš je přesto nazýval pokrytci. Byli snad ve své snaze nepoctiví?

Vůbec ne! V jejich řadách bylo mnoho mučedníků pro víru! Milovali Zákon a snažili se ho naplnit ze všech svých sil. Úplně přitom ale minuli smysl Zákona, totiž poznání své omezenosti. Vždyť podle apoštola je smyslem Zákona ukázat na hřích, totiž na lidskou neschopnost obstát bez Boha! (Římanům 3,20)

Pánu Bohu nejde o naši poslušnost, jde mu o víc – jde mu o naši sounáležitost s ním. Touží po sjednocení našeho myšlení s jeho myšlením, našich pocitů s jeho pocity, naší touhy s touhou jeho srdce. Proto nás už nenazývá služebníky, ale přáteli (Jan 15,15).