Pavel Kolegar: Vyhovovalo mi věřit, ale dělat si, co chci (příběh čtenáře)
Jednoho dne v roce 1992, to mi bylo 17, jsem navečer šel navštívit rodinu svého kamaráda, kam jsem často chodíval. Byla to taková „bohémská rodina“, vždycky měli zásobu vína. Všichni nějak věřili v Boha, a tak jsme vedli různé „duchovní debaty“, vínko teklo ne proudem, ale po sklínkách určitě. Moc mi to tenkrát pomáhalo, protože jsem hledal smysl života, a tak jsem k nim chodil téměř denně...
Audio pouze pro předplatitele
Ten večer jsem řešil dost závažnou otázku: „Pozvu do svého života Krista, nebo se spokojím s tím, že věřím v Boha?“
Dva roky předtím jsem měl totiž nadpřirozený zážitek s Bohem. Byl jsem v Malé Fatře s partou skautů, z nichž většina byli věřící lidé, navíc tam byl kněz a já jsem chtěl přijít na to, jak vůbec někdo může věřit v Boha. Byl jsem totiž naprostý neznaboh. Od 12 let jsem kouřil, od 13 let se opíjel, chodil na metalové koncerty a měl partu kamarádů, se kterými jsme „pařili“. Vnitřně jsem ale toužil po něčem víc.
Poslal mě za knězem, ať se zeptám jeho. Jenomže já jsem se kněží bál.
Po revoluci jsem se dostal ke skautům, kam mě to táhlo díky foglarovkám. S touto partou jsem byl na onom týdenním puťáku na Slovensku a přemýšlel jsem, proč věří v Boha. Obzvlášť u jednoho mi to vrtalo hlavou. On totiž taky kouřil, taky měl rád alkohol, a přitom říkal, že věří. Na otázku „proč“ mi však nedokázal odpovědět. Proto mě poslal za knězem, ať se zeptá ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
