Kateřina Dohnalová: Dát mu svoje rybičky a chlebíky (příběh čtenářky)
Koukám do svého deníčku a zaplavuje mě vděčnost. Původně to žádný deník být neměl, pouze jakýsi záznam toho, co se u nás doma děje. To byl můj prvotní úmysl: „Do kalendáře už to všechno nenarvu, tak si to zapíšu jinam.“ Všimla jsem si totiž, že s manželem často v paměti pátráme, kdy se to či ono stalo. A tak jsem si začala zaznamenávat některé věci i zpětně, a je z toho pěkné počteníčko. Moje kalendářní záznamy se rozvinuly přes krátká shrnutí událostí až do toho, že v časové lince vidím tolik Boží dobroty a prozřetelnosti, že si často nad deníčkem i popláču.
Audio pouze pro předplatitele
Jedna z věcí, která mě v mých záznamech nepřestává dojímat, jsou moje dušinky, jak jim říkám. „Dušinky“ se začaly na našich bohoslužbách objevovat v roce 2024 a postupně jich začalo přibývat. Nejdříve to byla dvě mladičká děvčata až z daleké Tanzanie, která do Rovinje přijela za prací. Sledovala jsem je a všechno ve mně křičelo: „Vždyť ony potřebují vzít pod křídlo! Bohoslužba a další setkání, to je tak málo, potřebují víc.“ Jenže moje angličtina pokulhává a svahilsky opravdu neumím (úsměv).
Pak jsem na našich bohoslužbách začala zaznamenávat další ztracené raněné duše. Některé byly až z Medulinu a vesnic vzdálených 50 kilometrů od Rovinje. Nakonec jsem se osmělila a navrhla, že bych si tyto ženy vzala na domácí skupinku. Všichni včetně staršovstva to uvítali. Já jsem ale byla – a musím říct, že dále zůstávám – nejistá. V minulosti jsme vedli skupinku mnohokrát, ale vždycky společně s manželem. Ten je teď až po uši v jiné službě. Jak to zvládnu sama? Tehdy jsem „duš ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
